Na řeckou kolonii v sicilských Syrakusách roku 214 př. n. l. útočí Římané. Místní však mají v rukávu schovaný trumf – geniálního matematika a fyzika Archimeda.

Okamžitě podle legendy načrtne účinnou zbraň proti agresorům, složenou ze zrcadel, které pod správným úhlem dokážou společně se slunečními paprsky zapálit lodě nepřátel.

3000–1500 př. n. l.

Princeznin necesér

Víceméně náhodně narazí anglický egyptolog William Flinders Petrie (1853–1942) v blízkosti pyramidy faraona Senusreta II. (vláda asi v letech 1897–1878 př.n.l.) na pohřební šachtu princezny Sithathoriunet, žijící v časech 12. panovnické dynastie…Má štěstí – nebyla v minulosti vykradena.

Kromě množství zlatých šperků v ní najde i jedinečné zrcadlo, jehož oválná odrazová plocha je ze stříbra, zatímco rukojeť tvoří obsidián společně se zlatem a polodrahokamy. Nejde o jediný nález zrcadla z dob říše na Nilu. Většinou jsou ale vyrobená z leštěné mědi.

6.–3. století př. n. l.

Mytologická ozdoba

Starověkými mistry ve výrobě zrcadel jsou Etruskové, žijící především na Apeninském poloostrově. Používají leštěný bronz a na zadní straně odrazové plochy často zpracovávají mytologické výjevy.

Výrobě se daří hlavně ve dvou jejich sídlech, a to v Palestrině a Vulci. Obě místa se nacházejí v  blízkosti dnešního Říma.

3. století př. n. l. – 1. století n. l.

Čas sopečného skla

I když se podle současných historiků legenda o soustavě zrcadel, které Archimedes (asi 287–212 př. n. l.) použil, aby rozprášil nepřátele, nezakládá na pravdě, o výrobě symbolu marnivosti vědí leccos i Řekové a Římané.

Ti přicházejí s novými postupy. Do zrcadel leští obsidián, sopečné sklo, nebo bronzovou odrazovou plochu pro větší účinnost potahují stříbrem.

Římský spisovatel Plinius starší (23–79 n. l.) ve svém díle zmiňuje, že ve městě Sidónu (v dnešním Libanonu) místní řemeslníci vyrábějí zrcadla ze skla, ale to archeologické výzkumy dodnes nepotvrdily.

13.–17. století

Rozmařilost v hodnotě statku

S výrobou skleněných zrcadel začínají ve velkém až Benátčané. Sklo má oproti dříve používaným materiálům řadu výhod – má přirozeně hladký povrch, minimálně na něm vznikají šmouhy, je tvrdé a těžko se poškrábe.

Skleněnou odrazovou plochu svých zrcadel Benátčané podkládají cínovým plechem nebo je z druhé strany potahují rtutí. Díky své práci se po celé Evropě těší náležité úctě. Zrcadla jsou nesmírně ceněná, mohou si je dovolit jen ti nejbohatší.

Je doložen případ jedné francouzské hraběnky, která za zrcadlo utratila tolik, kolik by normálně dala za zemědělskou usedlost. Přitom se prý ještě jednalo o výhodný obchod.

A teď si představte, že si Ludvík XIV. (1638–1715) v roce 1678 nechal v paláci ve Versailles vybudovat celý Zrcadlový sál, kde se jich nacházelo hned 17, a to přímo obřích.

Ještě o století dříve se zrcadla kvůli technologickým potížím obvykle vyráběla maximálně do průměru 100 centimetrů.

19.–20. století

Chemik se vyzná

Německý chemik Justus von Liebig (1803–1873) roku 1835 poprvé natře skleněnou plochu zrcadla vrstvou stříbra a tu pak ještě překryje ochranným lakem. Cesta k moderním, průmyslově vyráběným zrcadlům je otevřená.

Dnes samozřejmě neslouží jen lidem ke sledování vlastního odrazu. Ta zrcadla, na něž jsou kladeny nejvyšší nároky, se v současnosti nacházejí v astronomických teleskopech. Už nejsou jen ze skla, ale ze sklokeramiky, jemné směsi skleněných a keramických částic.