Na stole stojí karafy s mlékem, voní tu polévka a čerstvý chléb. Madrilène si připadá jako v ráji. Žádné krysy ani tyfus jako v uprchlickém táboře. Tentokrát snad přivede na svět zdravé děťátko.

I kousek mýdla Madrilène připadá jako zázrak. Nemluvě o čistých šatech, a dokonce vlastních botách. Mladá žena patří k uprchlíkům, kterým se podařilo uniknout z frankistického Španělska.

V lednu 1939 se dalo na pochod na 450 000 španělských republikánů, dostali se na druhou stranu Pyrenejí do Francie, ovšem tam je s otevřenou náručí nevítali, naopak.

„Rudá vlna“, jak se jim tady mezi místními říkalo, se zpočátku rozlila po plážích, kde přežívali od dětí až po starce v otřesných podmínkách. Později je nastrkali do internačních táborů, kde to nebylo o nic lepší. Umíralo se tu ve velkém, zvláště děti.

Až 60 procent z nich ve věku od šesti měsíců do čtyř let nepřežilo. Těhotné ženy měly hrůzu v takových podmínkách rodit. Dokud se rozkřiklo, že na nedalekém zámku žije jejich „anděl“…

Rudé nepřijímají

„Býval to takový krásný zámeček, ale teď je to tam pár let opuštěné,“ dozvídá se švýcarská učitelka Élisabeth Eidenbenzová (1913–2011) o letním sídle průmyslníka Eugèna Bardoua (1852–1927) v Elne, pár kilometrů od jihofrancouzského města Perpignanu.

Právě něco takového jejím záměrům zcela vyhovuje. Pastorova dcera cítí potřebu lidem pomáhat. V rámci mezinárodní pomoci odjela o prázdninách do Španělska a starala se tam o děti postižené občanskou válkou.

Pak se přesunula do Francie, španělské děti ani nastávající maminky nehodlala opustit. Zvlášť když se k nim ve Francii nechovali nijak vlídně.

„U nás ty rudé rodit nebudou,“ dali najevo jasně v perpignanské porodnici, a tak Élisabeth s mezinárodní pomocí v listopadu 1939 otevírá „vlastní“ porodnici na zámku v Elne.

Ze Švýcarska sem přijíždějí dobrovolné sestry a porodní asistentky, které poskytují nejen odbornou pomoc, ale i útěchu.

Snaží se vytvořit prostředí, v němž mohou maminky z uprchlických táborů i se svými dětmi alespoň během těch tří měsíců, které tu stráví, zapomenout na všechny hrůzy tam venku.

Falšuje papíry

Dokonce si tu i zazpívají a zatančí. Seňora Isabel, jak Élisabeth její svěřenkyně říkají, je vždy plná optimismu a laskavosti. A nezalekne se ani, když musí zaskočit u porodu. Nakonec sama odrodí 40 žen.

Odvážně porušuje také nařízení vichistické vlády i gestapa za druhé světové války. Po okupaci a rozdělení Francie se na porodnici v Elne, kterou vzal pod svá ochranná křídla švýcarský Červený kříž, vztahuje nařízení o přísném dodržování neutrality.

Všechno se ale dá obejít. Chlapeček, který se tu narodil, má v rodném listě jméno Antonio, národnost španělskou, ale jeho rodiči jsou ve skutečnosti židovští uprchlíci z Německa.

Seňora Isabel poskytuje tajně útočiště všem potřebným, Židům i Romům, kterým jinak hrozí smrt. Ukrývá děti i ženy, které nejsou těhotné, falšuje dokumenty. Snaží se pomáhat také těm venku, v uprchlických táborech.

Ovšem gestapo není slepé, a tak se stane, že v létě 1943 tu vyslídí jednu židovskou ženu a odvede si ji. Následky se dostaví naštěstí až po nějakém čase. Na jaře 1944 Němci zámeček zabírají pro armádu a porodnice se musí do tří dnů vystěhovat.

„Jste matkou nás všech,“ stihly ještě napsat své zachránkyni maminky, které tu přivedly na svět své děti. Celkem se jich tu narodilo 597.

*** Ruiny se proměnily v pietní místo ***

* Élisabeth se po uzavření porodnice stáhla z Francie do Rakouska, v obětavé pomoci druhým ale neustala. V 80. letech 20. století se podívala do „své“ porodnice v Elne a našla ji v ruinách.

* Díky jednomu z „jejích“ dětí, Guyi Ecksteinovi, vešel humanitární čin obětavé učitelky ve známost, porodnice v Elne byla zrekonstruována a stala se díky místní radnici pietním místem…Élisabeth se tu mohla po letech, v roce 2002, se „svými“ dětmi setkat.