Je jí necelých 30 let, a už vede ve Vídni luxusní módní salon. Přizpůsobí pařížskou módu místnímu vkusu, navrhuje si vlastní modely a stává se jednou z nejelegantnějších a nejbohatších Rakušanek. Není divu, že půvabná Emilie okouzlí i Gustava Klimta.

Slavný rakouský malíř jí radí při vytváření vzorů a pomůže jí vyzdobit předváděcí místnost v jejím butiku. Časem se stanou nerozlučnou dvojicí. Mnozí životopisci a odborníci ale pochybují o tom, že byl jejich vztah sexuální.

Emilie Flöge (1874–1952) je hrdá na svou nezávislost – založí vlastní firmu, navrhuje oblečení a žije podle vlastních představ. Gustav Klimt (1862–1918) si jí zřejmě váží a považuje ji za sobě rovnou.

Mají k sobě tak blízko, že když malíře raní mrtvice, zašeptá: „Pošlete pro Emilii.“ Jsou to poslední slova, která ještě zvládne vyslovit…

Sesterské trio

Emilie přišla na svět v roce 1874 ve Vídni jako čtvrté dítě Hermanna Flögeho (1837–1897), továrníka, který vyrábí pěnovky, tedy dýmky s hlavičkou z mořské pěny.

Vyučí se jako švadlena, hned po škole začne pracovat v učilišti pro krejčí, které otevřela její starší sestra Pauline (1866–1917). Přirozeně se k nim přidává i jejich třetí sestra Helene (1871–1936).

„Jejich krejčovství se stalo rychle známým, v roce 1899 získalo zakázku na zhotovení batistových šatů, které měly být předvedeny na výstavě o kuchařském umění,“ zmiňuje se současný rakouský spisovatel Harald Salfellner.

V té době žijí sestry Flögeovy společně s matkou v bytě na Mariahilfer č. 13, až roku 1903 se rodina přestěhuje o kus dál, do čísla 1b, kde už je místo i pro nově vznikající salon.

Jen pro zámožné

„Nádhera,“ zašeptá Emilie, když si prohlédne luxusně zařízený interiér. Módní obchod pro zámožné zákaznictvo otevřou sestry počátkem roku 1904 a během pár měsíců se jim podaří prorazit mezi nejexkluzivnější salony ve městě.

Prostory, které navrhl vyhlášený architekt Josef Hoffmann (1870–1956), jsou vskutku noblesní: stěny pokrývá benátský štuk, v prostoru stojí otočná zrcadla, podlaha je ze šedé plsti.

Šaty pro dámy z velkého světa tu tehdy šije asi 80 krejčových a jejich pomocnic. A nezahálí ani Emilie. Sama se osobně vydává několikrát do Paříže, aby tam sledovala, jakými směry se vyvíjí módní branže.

Její kontakty jsou rozvětveny natolik, že snad není člověka z rakouské měšťanské vrstvy, který by ji neznal. Žije si na vysoké noze, zaměstnává kuchařku, služebnou a panského šoféra.

Odmítne korzety!

Ve svém salonu nabízí i převratné šaty bez tehdy běžného korzetu a stahujících prvků. Propaguje je jako pohodlné a zdravé. Na fotkách je v nich často k vidění nejen ona, ale i její blízký přítel, malíř Gustav Klimt.

Ten pro salon Flöge patrně navrhne některé látky.

Hned deset modelů vzešlých z jejich vzájemné spolupráce je roku 1906 představeno v časopise Deutsche Kunst und Dekoration, další kousky, které Klimt a Emilie nafotografují u jezera Attersee, jsou jako vzorky k dispozici k nahlédnutí v deskách salonu se vzory.

Ve vznešeném světě haute couture se však oblečení vypadající jako pracovní halena nedokáže tak úplně prosadit. Emilie proto dál navrhuje i konvenčnější modely.

Její portrét prodá

Několikrát také stojí Klimtovi jako modelka. Vůbec poprvé ji malíř zachytí v barvě v roce 1895 na obraze Kašpárek v Divadle improvizace v Rothenburgu.

Její nejslavnější portrét před ornamentálním pozadím pochází z roku 1902, Klimt je však s obrazem natolik nespokojený, že ho bez velkých průtahů prodá. „Vytvořím jako náhradu jiný, mnohem lepší,“ dušuje se, avšak slib nikdy nesplní.

Jestli je to právě Emilie Flöge, kdo Klimta objímá na obraze Polibek, se s jistotou neví. A o moc víc toho není známo ani o jejich pikantních podrobnostech z milostného života.

400 lístků a pohlednic

Určitě k sobě mají s Klimtem blízko. Vždyť počínaje dubnem 1897 pošle Klimt Emilii na 400 lístků a pohlednic, mnohdy i několik za den! Píše se na nich většinou o banalitách, tu a tam se objeví nějaké útržkovité a nesrozumitelné zkratky.

Psaní z července 1909 je však poněkud intimnější. „Věříš, že existují pitomé ženské? Blbec jeden!“ postěžuje si tehdy Emilie. Se svou múzou se Klimt nikdy neožení. Co o tom míní ona, není známo. Rozhodně ale není jedinou ženou jeho života.

Proslulý je třeba jeho krátký vztah s prominentní Vídeňankou Almou Mahlerovou (1879–1964). „Klimt měl nemanželské děti s Marií Zimmermannovou a Marií Učickou,“ připomíná dále Salfellner.

Když se jedné chladné lednové noci roku 1918 Klimt ve svém bytě zhroutí, přeje si ale jediné ­– mít po boku svou Emilii.

Skici shoří

Ta se podnikání věnuje až do roku 1938, po anšlusu Rakouska a nástupu nacistů však přijde o většinu klientů a musí salon zavřít. Ve své práci pak pokračuje v Ungargasse 39, kde má v nejvyšším poschodí i svůj byt.

V něm v posledních válečných dnech roku 1945 shoří nejenom četné Klimtovy skicáře, kterých je prý skoro 50, ale i mnoho dokumentů, jež by možná mohly poskytnout bližší informace o vztahu obou těchto inspirativních lidí.

Po své smrti roku 1952 je Emilie pochována do rodinného hrobu Flögeových ve vídeňské čtvrti Simmering.