Kočují po Evropě a hloubí tunely. Žijí v uzavřené komunitě a s „cizáky“ se příliš nestýkají. I to je důvod, proč se jich lidé bojí a vidí v nich nebezpečné gaunery.

Pravda, mezi baraby se najdou i kriminálníci, většinou jsou to však čestní a drsní chlapi, kteří nedají na svou práci dopustit!

V rakouské monarchii vypuká v polovině 19. století železniční boom. Nové tratě přibývají jako houby po dešti. V některých oblastech, například v Alpách, však výstavba kolejových drah přece jen vázne.

Tak velká převýšení by vlaky nezvládly, a je nutné pro ně budovat tunely. To ale není jen tak, stát si musí šikovné tuneláře nejdříve vychovat.

Dá šanci zručným horníkům, zedníkům, kameníkům či tesařům, z nichž se stanou specialisté na prorážení nejen železničních tunelů. Pro tyto odborníky se brzy vžije pojmenování barabové, které pochází z italštiny a je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše.

Neustále na pochodu

Italové, Slovinci, Chorvati, Bosňáci, ale i Němci nebo Češi…  Barabové (taktéž „trhani“ od „trhat skály“) jsou národnostně pestrá skupina železničních dělníků, která čítá několik tisíc osob a za prací kočuje po celé Evropě.

Na stavbě velkého tunelu – hlavně těch v Alpách – obvykle pracují pět i více let, a když ho dokončí, putují zase dál.

„V horách, mimo civilizaci, měli vedle společných ubikací a domků, v nichž často žili s celými rodinami, také svoji piternu, tedy hospodu, vlastního pekaře, prádelnu, někdy taky školu pro děti a později i biograf.

Byla to vlastně celá vesnice na pochodu,“ přibližuje styl jejich života současný autor Petr Zahnaš. Právě jejich soběstačnost bývá místnímu obyvatelstvu trnem v oku, protože u lokálních obchodníků příliš neutrácejí.

Navíc se někteří dělníci chovají nevhodně a vyvolávají konflikty, a proto není divu, že baraby předchází pověst zločinců.

Jde o život

Tunely se hloubí ve dne v noci, dělníci pracují ve třech směnách. Nikdo si nemůže být jistý, že svou šichtu dokončí. Závaly, výbuchy metanu nebo nečekané průvaly spodních vod jsou na denním pořádku.

Proto každý musí do puntíku plnit svoje povinnosti a být týmový hráč. Vyrovnat se s neustálým stresem pomáhá barabům hluboká víra. Například na svátek sv. Barbory se všichni pořádně umyjí, vyčistí si boty a pěkně se obléknou, aby je jejich patronka poznala.

Součástí těžké práce jsou však také slavnosti. K těm nejoblíbenějším patří oslava prorážky – tedy propojení jednotlivých dílů tunelu –, na kterou barabové od počátku stavby šetří. Do společné kasy pravidelně odvádějí dohodnutou část ze svých platů.

Stojí vzadu

Přes tři roky se buduje 1747 metrů dlouhý železniční tunel Špičák na Šumavě…Více než 1000 barabů na něm pracuje v letech 1874–1877. „Místní lidé je mezi sebe nikdy nepřijali, pouze o nedělních bohoslužbách jim bylo dovoleno stát vzadu v kostele,“ vypráví současný publicista Jan Tůma.

Bohužel ani tento projekt se neobejde bez ztrát na životech. Na stavbě vinou úrazů i nejrůznějších chorob zahyne několik desítek barabů.

Jejich těla skončí na malém hřbitově u Železné Rudy, který byl v roce 2002 upraven na pietní prostor s kamennou mohylkou a křížem.

*** Americké stroje nevadí ***

* Barabové u nás pracují ještě v první polovině 20. století…Zaměstnává je hlavně firma Kruliš, specializovaná na ražení tunelů a stavbu železnic, přehrad či mostů, která se ve 30. letech podílí také na budování pohraničního opevnění Československa.

* Komunisté v roce 1948 úspěšnou společnost znárodní a přejmenují ji na Národní podnik Baraba…Rodina Krulišů musí vedení firmy opustit, ovšem moderní americké stroje v ní mohou zůstat, neboť „se po znárodnění staly majetkem všeho lidu“, dodává Petr Zahnaš.