Po čele senátora Cimbera (†42 př. n. l.) stékají drobné krůpěje potu. Setře je hřbetem ruky a pak přistoupí k Caesarovi (100–44 př. n. l.). Prohodí s ním pár slov, když mu náhle strhne nečekaně tógu.

To je pro ostatní spiklence znamení k útoku. Vrhnou se na nenáviděného diktátora a začnou do něj bodat dýkami s takovou vervou, že se někteří dokonce vzájemně zraní.

Caesar si podle starého zvyku ještě stihl zakrýt tógou obličej, aby se nemusel dívat na své vrahy. Nakonec klesne mrtvý k zemi, ubodán 23 ranami, před sochou svého starého nepřítele Pompeia (106–48 př. n. l.).

Spiklenci následně vyběhnou na fórum. „Osvobodili jsme Řím!“ vykřikují a ukazují zakrvácené ruce ohromeným lidem. Jestli mají za to, že je někdo z nich podpoří, šeredně se však mýlí.

Už v den diktátorova pohřbu volá zfanatizovaný dav po pomstě, nenáviděnou moc senátu nechce už nikdo poslouchat. Místo radosti a jásotu zachvátí Řím strach a další občanská válka.