Ve snaze předejít sporům o následníka trůnu ustanoví poslední španělský Habsburk, král Karel II. (1661–1700), univerzálním dědicem svého prasynovce a vnuka francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715), Filipa z Anjou (1683–1746).
Proti tomu se však ostře ohradí rakouští Habsburkové, kteří si na rozsáhlou koloniální španělskou říši činí rovněž nároky, a to skrze císaře Leopolda I. (1640–1705), Karlova švagra.
Když španělský král necelý měsíc nato umírá, napětí v Evropě prudce vzroste. „Přeji si vědět, zda císař dohodu akceptuje, nebo zamítá. Pokud ji přijme, musí okamžitě podepsat smlouvu, v níž se zříká všech svých nároků.
Její návrh přikládám,“ píše tehdy francouzský král do Vídně. To však Habsburkové nehodlají akceptovat. Brzy se rozhoří otevřené boje, do nichž se postupně zapojí většina Evropy. Tzv. válka o španělské dědictví se potáhne dalších 13 let.
