Z římských ulic se ozývá zoufalý křik. Přes hustý dým není vidět na krok, okolí Cirku Maxima je celé v plamenech.

„Tam v krámech, v nichž bylo uloženo hořlavé zboží, najednou vypukl oheň, ihned zmohutněl a větrem se rychle rozpoutal a zachvátil cirk po celé délce,“ popisuje katastrofu historik Tacitus (asi 55–115).

Oheň se i kvůli silnému větru šíří tak rychle, že lidé stěží zachraňují holé životy, natož majetek či své blízké. Pokusy o hašení jsou marné. S tak mohutným žárem si tehdejší technika nedokáže poradit.

Řím je vydán napospas ničivému živlu po šest dnů a sedm nocí. Teprve když dosáhnou plameny okraje pahorku Esquilinu, podaří se je zastavit. Jenže jakmile už to vypadá, že požár konečně uhasíná, vypukne o kus dál opět v plné síle.

Ohnivé peklo pak trvá další tři dny. Poslední plameny vyhasnou, dvě třetiny Říma doutnají v popelu. Ze 14 čtvrtí jejich řádění neuniklo 10.