Bitva u vesnice Avarajru začala. Arménská jízda zaútočí a na několika místech prorazí nepřátelskou formaci. Na vítězství to ale stačit nebude. Peršanů je prostě moc, a navíc proti vzbouřeným Arménům nasadí tolik obávané válečné slony!

Arménie jako první země na světě přijala křesťanství za státní náboženství. Stalo se tak roku 301 během vlády arménského krále Tiridata III. (asi po r. 250–asi 330).

„Země se tak na počátku 4. století dobrovolně zřekla perského kulturního dědictví a vydala se novým směrem, jenž hluboce ovlivnil následující proces formování národní identity,“ upřesňuje současná armenistka a etnoložka Anna Sochová.

Křesťanská víra jako jeden ze základních pilířů začíná ovlivňovat všechny oblasti života arménské společnosti. Otázka je, jak dlouho to vydrží. Arménské království totiž leží v neklidné oblasti, kde se již dlouhá staletí střetávají zájmy velmocí.

Často plní roli nárazníkového pásma, a jeho budoucnost je proto velmi nejistá. V roce 387 si ho mezi sebe rozdělí křesťanská Byzanc (Východořímská říše) a Perská říše, vyznávající náboženství zoroastrismus.

Tamní vládnoucí dynastie Sasánovců zpočátku arménské křesťanství toleruje a bývalé království, které v roce 428 proměnila v perskou provincii, si zachová vcelku vysokou míru samosprávy. V polovině 5. století se to ale změní. Arménce čeká tvrdý boj za identitu vlastního národa…

Poslechne jen hrstka

Perský velkokrál Jazdkart II. (†457) nesnáší křesťany a Židy. Dojde k závěru, že Arméni sympatizují s Byzantinci a co nevidět se proti němu vzbouří. Ve snaze předejít tomuto scénáři a současně centralizovat svou říši se rozhodne konat.

V roce 449 k sobě povolá arménské velmože. „Vzdáte se křesťanství a všichni přijmete zoroastrismus!“ zní jeho příkaz.

Část Arménů ho poslechne – někteří jen formálně, jiní se prostě vylekají –, ostatní však považují Jazdkartův příkaz za nepřípustný zásah do své kultury a tradic. Duchovním, kteří přijdou do Arménie potírat křesťanství, házejí klacky pod nohy.

Situace se brzy stává neúnosnou a stále častěji dochází k násilným incidentům. „Kdo chtěl v Arménii vyznávat křesťanství, musel je vyznávat skrytě.

S mágy a knížaty přijely do Arménie také perské vojenské oddíly, které na šíření zoroastrismu dohlížely,“ uvádí Sochová. V roce 450 se Arméni proti perské nadvládě otevřeně vzbouří. Do čela povstání se postaví šlechtic Vartan Mamikonjan (asi 387–451).

Podle některých zdrojů původně bojovat nechtěl a s celou svou rodinou odešel do Byzance. Přátelé ho ale nakonec přemluvili, aby se vrátil a svou zemi bránil.

Plané sliby

V ulicích arménských měst teče krev. Povstalci hromadně bourají nově vybudované zoroastrijské chrámy a vraždí perské kněží. Jakmile se to dozví Jazdkart II., vyšle do vzbouřené provincie početné vojsko.

Arméni se mezitím neúspěšně pokusí získat vojenskou podporu z Byzance. Údajně také odmítnou nabídku perského velkokrále, že jim opět povolí vyznávat křesťanskou víru, když složí zbraně. Nikdo se prý nemusí bát ani trestu.

Nejspíš šlo jen o planý slib, jemuž přesto část arménských velmožů uvěřila a přeběhla k protivníkovi. Vartan však mezi nimi není, v boji proti Peršanům hodlá pokračovat.

Nedá se vyloučit, že chce pro svou zemi rovnou vybojovat samostatnost, případně ji připojit ke křesťanské Byzanci. Nastávající zimu využije k mobilizaci všech dostupných sil.

Zatímco arménská jízda, složená ze šlechticů a jejich družin, je velmi zkušená a mezi Peršany vyvolává respekt, pěchotu tvoří hlavně rolníci.

Vartanovi se nakonec podaří dát dohromady asi 60 000 bojovníků a 26. května 451 svede na planině u vesnice Avarajr s mnohem početnějším nepřítelem bitvu.

Zlomový okamžik

Perští velitelé údajně mají k dispozici přes 200 000 vojáků. Jejich muži jsou lépe vycvičení, vyzbrojení i organizovaní a do boje mohou nasadit také válečné slony. Střet u Avarajru zahájí arménská jízda, vedená Vartanem.

Prudkým útokem na několika místech naruší nepřátelské linie, což ale pro vývoj bitvy nemá valný význam. Přesila Peršanů je příliš veliká, drobné problémy s disciplinovanými vojáky neotřesou. Zato Arménům rychle docházejí síly.

A když proti nim vyrazí jako živá beranidla váleční sloni, jejich formace se začnou rozpadat. Boj se promění v sérii menších šarvátek, které se odehrávají po celé planině. Vartan najednou padne mrtvý k zemi.

Jeho smrt „způsobila v arménském vojsku zmatek a část z něj se rozutekla,“ přibližuje klíčový okamžik bitvy Sochová. Zbytek Arménů pod tlakem záhy ustoupí. Kromě Vartana toho dne padla u Avarajru i velká část arménské šlechty.

Ztráty v obou armádách jsou pak zhruba stejné a historikové je odhadují na 1000–3000 mužů.

Dohoda je možná

Porážka u Avarajru silně otřese sebevědomím Arménů, ale v boji proti perskému útlaku budou pokračovat. Propříště zvolí partyzánskou válku a různé záškodnické akce, což více odpovídá jejich možnostem.

Léta běží a Peršané nedokážou ve vzpurné provincii zcela obnovit pořádek. Na začátku 80. let 5. století se do čela arménského odboje postaví šlechtic Vahan Mamikonjan (asi 440/445–503/510).

Na perský trůn krátce poté usedá velkokrál Valgaš (†488), jehož historikové líčí spíše jako mírného panovníka. S Vahanem začne vyjednávat o konci vleklé války. Najdou společnou řeč a v roce 484 uzavírají mírovou smlouvu z Nvarsaku.

Tato dohoda Arménům zaručuje právo svobodně vyznávat křesťanství, což byl dlouhodobě jejich hlavní cíl. Všechny zoroastrijské chrámy v Arménii jsou zbourány a propříště nikdo nesmí být ke konverzi k tomuto perskému náboženství nucen ani lákán úplatky.

Vahan následně pomůže Valgašovi uhájit perský trůn před ambiciózním příbuzným a až do své smrti bude zastávat úřad arménského správce (vojenského velitele).