Norský odbojář ze břehu bedlivě pozoruje vzdalující se plavidlo. „3… 2… 1…,“ odpočítává druhý s očima přilepenýma na vteřinovou ručičku hodinek. Pak se ozve mohutná exploze a z lodi se vyvalí sloup dýmu. Vyšlo to!

Jejich radost z úspěšně vykonané operace však kazí výčitky. Na lodi totiž byli i jejich lidé.

Kdo první přijde s atomovou bombou, vyhraje druhou světovou válku. Toho jsou si vědomy všechny válčící strany. I Němci na ní proto usilovně pracují.

Zásadní krok učiní zkraje roku 1944, kdy se z okupovaného Norska rozhodnou odvézt jeden z klíčových komponentů k jejímu sestrojení, tzv. těžkou vodu.

„Oproti běžné vodě má poněkud odlišné fyzikální vlastnosti… Proto se jí používá jako moderátoru v jaderných elektrárnách, především pro výrobu plutonia pro vojenské účely,“ uvádí spisovatel a novinář Milan Syruček s tím, že do války se těžká voda vyráběla pouze ve vodní elektrárně Vemork u norského Rjukanu.

Není divu, že Němci po obsazení severské země závod zneužijí pro účely svého jaderného programu…Spojenci ale nečekají se založenýma rukama, až se jim Adolf Hiter (1889–1945) pochlubí s funkčním atomovým arzenálem, a několikrát se pokusí elektrárnu zničit.

Série více či méně vydařených sabotáží nakonec nacisty donutí si vzácný artikl odvézt do bezpečí, do Německa.

Nastraží nálož

O úmyslech nacistů se norští odbojáři dozví z tajné depeše od britské tajné služby MI6 v lednu 1944. Odvoz barelů s těžkou vodou je naplánován na 20. února, šéf severské odbojové buňky Knut Haukelid (1911–1994) proto musí jednat rychle.

Spolu se dvěma spolubojovníky rozhodnou, že nejlepší bude zničit náklad pomocí časované nálože při převozu přes jezero Tinn. Den před transportem se dostanou na palubu lodi Hydro a umístí zde osmi a půl kilogramovou plastickou trhavinu se dvěma roznětkami.

Pak se vypaří a vyčkají do dalšího dne. Trajekt se chvíli po půlnoci odlepí od mola a zamíří přes vodní hladinu – na jeho palubě jsou v tu chvíli nejen zásoby těžké vody a Němci, ale též několik Norů…

Jde ke dnu

Krátce po vyplutí bomba exploduje a hořící loď se potopí do hlubin jezera. Mrtvých je 18, z toho 14 Norů a čtyři Němci. Přežije 29 členů posádky.

Sabotáž ale splní svůj hlavní účel a s trajektem se hladina zavře i nad těžkou vodou. Kvůli vyšší molární hmotnosti, způsobené nahrazením dvou atomů vodíku jeho izotopy deuteria, barely v „obyčejné“ jezerní vodě klesají ke dnu.

Nestačí to

Očití svědci sice vypověděli, že několik sudů s unikátní tekutinou se i po výbuchu drželo stále na hladině, a vznikly proto teorie o tom, že v nich žádná těžká voda nebyla.

Podle výzkumu autorů amerického populárně-vědeckého televizního pořadu Nova ale příčinou jejich plavání bylo to, že barely byly poloprázdné, tudíž v potopení jim zabraňovala vzduchová kapsa uvnitř.

Němci těch pár nepotopených (a poloprázdných) sudů těžké vody vyloví, ale ani zdaleka to nestačí na jejich záměry. Zkonstruovat atomovou bombu tak již do své konečné porážky v květnu 1945 nestačí.

*** S uranem na zádech a na bicyklu ***

* Když se Spojenci začnou probíjet z obou stran Německem, velení třetí říše přistoupí k zametání stop. Zasáhne i výzkum jaderné bomby, který probíhá v tajné laboratoři v jihoněmeckém Haigerlochu.

* Zdejší vědci materiál ukryjí, kde to jen jde. Zakopou ho na poli, s kostkami uranu v batůžku odjede na bicyklu i jeden ze členů týmu, nositel Nobelovy ceny Werner Heisenberg (1901–1976).

* Důležité dokumenty k výzkumu pak nahází do latríny. Narychlo spíchnutá likvidace ale není příliš důkladná a Spojenci téměř všechen materiál naleznou.