Povstaleckou pevností se nesou ohlušující výbuchy a vyděšené výkřiky. Rebelové tu právě po desítkách umírají v sutinách. „Co se to u všech ďasů děje!?“ diví se. Nikde totiž nevidí nepřítele. Na hlavy se jim přesto snášejí zapálené sudy se střelným prachem. Vzduchem je sem přinášejí papíroví draci…

Dlouhé roky se čínský učenec Mocius (asi 470–391 př. n. l.) neúspěšně moří s jedním vynálezem. Na stole před ním leží dřevěné tyčky a kusy látky. Snaží se sestrojit létajícího draka. „Byl prvním, kdo se o něco podobného pokusil. Neuspěl ale.

Navázal na něj Lu Pan,“ píše čínská historička Li Naigangová. Vynálezce Lu Pan (asi 507–440 př. n. l.) udělá v Mociově návrhu jednu zásadní změnu – dřevo nahradí bambusem.

Konstrukce je tak výrazně lehčí a skutečně se vznese do vzduchu. „Podle zpráv vydržel drak na nebi tři dny,“ dodává Naigangová. Nový vynález záhy najde uplatnění v armádě.

Nepřátele ničí zpěvem

Vysoko nad hlavami vojáků plachtí obří drak, nesoucí cizího bojovníka. Nový vynález si oblíbí zejména generál Chan Sin (asi 231–196 př. n. l.). Ten se roku 206 př. n. l. odhodlá ke vzpouře proti panovníkovi.

Signál k rozpoutání rebelie dá právě vypuštěním draka. Krátce nato dorazí s armádou k císařskému paláci Weijang (ve střední Číně). Vojáků má poskrovnu, a tak se chce do sídla prokopat pod zemí. Jenže jak má být tunel dlouhý?

Ke změření vzdálenosti mezi táborem a hradbami použije opět draka. Po dobytí paláce si Chan nechá udělat ještě větší exemplář vzdušné zbraně. Upotřebí ho roku 202 př. n. l. před bitvou s vojevůdcem Siang Jüem (232–202 př. n. l.).

„Na oblohu vystoupal s vojákem, který zpíval lidové písně ze Siangova rodiště,“ upozorňuje Naigangová. Nepřátelé se zaposlouchají do hudby, údajně je přepadne stesk po domově a bitvu prohrají.

Lepší než posel

Další holub, nesoucí zprávu, padá probodnutý šípem k zemi. Generálu Čang Pchiovi se při tom orosí čelo. Už několik dní ho obléhá povstalecké vojsko. Nedaleko přitom prodlévá nic netušící vládní armáda, která by ho ze šlamastyky mohla dostat.

Žang k ní ale není schopen dostat zprávu o své situaci. Posla nepřátelé zajmou, holuby, které s depeší vyhazuje do vzduchu, sestřelí. Generál nakonec připevní list k drakovi. A přeje mu štěstí.

Drak totiž vystoupá výš, než nepřátelé dostřelí, a navíc ho vítr zanese k vládnímu vojsku. Zařízení mu tak zachrání život. Právě v té době se draci začínají využívat i mimo Čínu.

„Roku 647 je použil korejský generál Kim Ju-šin proti rebelům,“ tvrdí americký cestovatel Paul Wonning. Korejský vojevůdce pro změnu nechá draky zapálit, čímž dokonale vzbouřence vyděsí.

Složí z nich letku

Na obléhané město se snášejí hořící pochodně. Při používání draků jsou vojáci stále vynalézavější. Panovníci čínské dynastie Sung (v letech 960–1279) na ně přidělávají soudky se střelným prachem a od 10. století jimi s gustem bombardují nepřátele.

To korejský generál Cuijing z nich dokonce složí cosi jako letku. V roce 1347 potřebuje dobýt nepřátelskou metropoli, chybí mu k tomu ale obléhací stroje. Nařídí proto vyrobit desítky obřích draků, s nimiž se vojáci vydají do hor.

Z nich se pak na metropoli spustí a zasypou ji zapálenými pochodněmi. K bombardování jsou draci využiti ještě jednou. „Na konci 17. století je upotřebil thajský král Phetracha.

Když se vzbouřilo knížectví Korat, rozkázal k nim přivázat sudy se střelným prachem,“ píše publicista Ron Spaulding. Draky se zapálenými ocasy pošle na povstaleckou pevnost, kde sudy začnou explodovat. Vyděšení rebelové krátce poté kapitulují.

*** Překvapení pro Benátky ***

* Benátkami se nese křik a pláč. V kalendáři je rok 1848, když se město stává terčem jednoho z prvních leteckých bombardování v dějinách. Jeho strůjcem je Čech.

* Metropoli na laguně tehdy obléhá maršál Josef Václav Radecký (1766–1858) – Ten nechá Benátky ostřelovat nejen z lodních děl, ale do vzduchu z jeho rozkazu vzlétnou i horkovzdušné balony.

* Vojáci pak z nich na město svrhávají primitivní časované bomby, ty ale nenapáchají moc škod, Radecký si přesto připisuje vítězství…„Benátky nakonec padly spíše než rakouskými zbraněmi cholerou,“ vysvětluje současný vojenský historik Leonid Křížek.