Japonský pilot má ze svého letounu obrovský rozhled. Pokud by se tu v nějaké zátočině schovávala spojenecká loď, není možné, že by ji nespatřil. Alespoň si to myslí. Bez povšimnutí přelétne i podivný malý ostrůvek při pobřeží Jávy.

Netuší, že včera tu ještě nebyl. A třebaže se kus pevniny jako přebujelý ostrov jeví, ani zdaleka jím není.

Na začátku roku 1942 Spojenci, operující v Nizozemské východní Indii (dnešní Indonésii), sklízejí jednu porážku za druhou. Nejprve přijdou o základny v malajském Sarawaku, pak na Borneu i ostrově Sulawesi.

Následně svedou neúspěšnou bitvu o strategicky významný přístav na Sumatře a sérii fiasek završí porážkami v bitvách v Jávském moři a v Sundském průlivu. S ohledem na tento vývoj kampaně nemá velení Spojenců jinou možnost, než své jednotky z oblasti stáhnout.

Příslušný rozkaz obdrží i Anthonie van Miert (1907–1992), velitel nizozemské minolovky Abraham Crijnssen, toho času plavící se při jávském pobřeží.

Starosti velitele

„Buďto se mnou podniknete tuto vysoce nebezpečnou cestu, nebo opusťte moji loď. Volba je na každém z vás,“ postaví Miert posádku svého plavidla před rozhodnutí. „Přibližně polovina z celkových 45 členů posádky odešla, včetně všech indonéských námořníků.

Velkou část dne pak (Miert – pozn. red.) strávil sháněním jejich náhrady,“ píše současný americký autor Tom Womack… Veliteli lodi dělá starost ještě jedna věc.

V oblasti se to už začíná hemžit japonskými jednotkami, takže při plavbě do 1500 kilometrů vzdálené Austrálie nemůže počítat se vzdušnou podporou spojeneckých letadel.

Loď navíc dokáže vyvinout rychlost pouze 15 uzlů (asi 28 kilometrů za hodinu) a její paluba je osazena jen jedním třípalcovým dělem a dvěma kanóny značky Oerlikon s ráží 20 milimetrů. Koneckonců, je to minolovka, žádný bitevník.

Budou neviditelní

Velitel plavidla vsadí na důmyslnost a trochu toho štěstí. Palubu lodi nechá ze všech stran osázet uřezanými větvemi, stromy a listovím. Plochy, které nejdou zakrýt, pak jeho muži přemalují, aby vypadaly jako skály.

Kdyby loď někdo zkoumal zblízka, lest jistě prohlédne, z dálky je ale iluze dokonalá. Plavidlo nyní vypadá jako vegetací přebujelý ostrůvek, kterých je v oblasti Indonésie nepočítaně.

Plovoucí „botanická zahrada“ se vydává na svou cestu od břehů ostrova Madury do bezpečných australských vod v noci 6. března 1942.

Poslední v bezpečí

„Zastavit motory!“ rozkáže Miert posádce, když vidí, že už začíná vycházet slunce, a plavidlo navede k nejbližšímu břehu, kde bude po zbytek dne čekat, než se zase setmí. Kvůli nebezpečí odhalení nepřátelskými letouny se totiž plaví pouze v noci.

Trpělivá taktika funguje a po čtyřech dnech přerušované plavby už je loď mimo bezprostřední ohrožení, takže posádka může kamufláž odhodit.

„Abraham Crijnssen byla poslední spojenecká loď a zároveň jediná minolovka své třídy, které se podařilo bezpečně uniknout z indonéských vod,“ dodává americká autorka Judith Sumnerová.

*** Úmyslně špiní trenýrky ***

* Sebevražedný oddíl. Tak popíše americké námořníky jeden z japonských důstojníků kvůli jejich zářivě bílým uniformám.

* Příslušníky amerického námořnictva, kteří se v bitvě o filipínský region Bataan (leden – duben 1942) zapojí i do bojů na souši, je tak pro nepřátelské odstřelovače velmi snadné spatřit.

* Američtí vojáci si proto své uniformy zatmavují, čím se dá. Používají kávová zrna, kůru ze stromů i různé druhy bobulovin.

* Podobně to dělají i vojáci během bitvy o Guadalcanal (srpen 1942 – únor 1943), kteří si takto cíleně „špiní“ ponožky, spodní prádlo, kapesníky i ručníky.

Foto: wikipedia.org, historyofyesterday.com, roncole.net