Štiplavý pach proniká chalupou. Rozespalí obyvatelé se hrabou ven. Prchají před požárem, který nemilosrdně stravuje jejich dům. Došková střecha už je v jednom plameni.

Podobný scénář je v 19. století na českých vesnicích bohužel běžným jevem. „Velkou nevýhodou došků byla jejich snadná zápalnost ve spojení s malou možností uhasit je při požáru. Při ohni také nebezpečně ohrožovaly i okolní stavby.

Když došky, které byly povříslem připevněny k latím, oheň uvolnil, vylétávaly vysoko a vítr je pak zanášel i dosti daleko na okolní střechy, takže pak mnohdy zakrátko hořela celá obec krytá došky,“ píše folklorista Ladislav Štěpánek (1906‒1922).

Přesto došky dlouho patří k oblíbeným střešním krytinám. K jejich výrobě stačí žitná sláma a skvěle izolují nejenom půdní prostory.

Věda o slámě

„Vybírej jenom pevná, dlouhá a dobře vysušená stébla. Krátká a poškozená rovnou vyhoď,“ poučuje mistr doškář o fíglech svého řemesla syna. Probírají se hromadou usušené žitné slámy. I samotný její výběr je hotová věda.

„V Přerově nad Labem se dodnes vzpomíná, že k výrobě došků se nehodila žitná sláma z každého zdejšího pole, nýbrž jen z některých,“ uvádí Štěpánek. Musí se přesně vystihnout i okamžik sklizně.

Žito na došky se seká zhruba týden před dozráním, když mají stébla ještě lehce nazelenalý nádech. Taková sláma je pevná, při použití úplně zralých žlutých stvolů by byla mnohem křehčí.

Opatrně se musí také mlátit cepy – jenom do klasů, aby se stébla porušila co nejméně.

Vydrží 50 let

Mistrovýma rukama projde každý stvol a přísným kritériím kvality jich vyhoví sotva třetina. Vybrané slaměné stvoly otec se synem pečlivě rovnají vedle sebe. Když je hotovo, pustí se do vyčesávání.

Zpracovanou slámu svážou do povřísel, která se stanou základem došků, ze kterých budou skládat střechu. „Dobře udělaná střecha přežije tvého syna a opravovat ji bude až tvůj vnuk,“ poučuje otec syna dál.

Perfektně svázané došky vydrží i 50 let, pokud je nestráví oheň. Požáry se ale na vesnicích vyskytují tak často, že se jimi začnou zabývat i úředníci.

Pomáhá mech

České gubernium 17. května 1833 schvaluje Řád stavební pro města království Českého a pro širé kraje neb dědiny, kterým reguluje používání příslušných střešních krytin, aby se zabránilo šíření ohně.

„Jistým a dnes pozapomenutým kompromisem byly tzv. kalence – velmi časté jílové úpravy doškových a šindelových střech,“ připomíná současný stavební odborník Miroslav Hegenbart.

Větší odolnost došků zajistí jejich namáčení do jílu. V jámě se rozdělá jílová hlína jenom o trochu hustší než vápno na bělení. Došky se do ní namočí na půl minuty, vytáhnou se a nechají uschnout. Namočí se podruhé a zase vysuší.

Po třetím namáčení se vyrábí krytina z ještě vlhkých došků, které jsou tvárnější. „Takovou střechu nerozčechrá tak snadno vítr a zejména tak snadno nechytne.

Zaroste brzo mechem, načež je stálejší a zejména před ohněm bezpečnější, a to i než šindelová,“ líčí protipožární opatření Štěpánek. Doškářství jako řemeslo se objevuje ještě po druhé světové válce, i když už jen ojediněle.

„Poslední doškář, který v Polabí pracoval ještě v roce 1964, byl Alois Žák, tehdy sedmdesátiletý,“ dodává Štěpánek.

*** Nedostatkové zboží ***

* Na úpadek doškářství má vliv i situace na konci 19. století. S průmyslovou revolucí roste počet obyvatel, kteří se neživí zemědělstvím.

* Pěstování žita se na úkor pšenice a ječmene omezuje a jeho velká část končí jako podestýlka pro dobytek nebo řezanka k jeho nakrmení. Kvalitní žitná sláma se stává nedostatkovým zbožím.

Foto: thatchinginfo.com, wikipedia.org