„Skvostné roucho boháčovo znamená pot chudých i krev žen a to, co stojí drahocenný šat, by postačilo k výživě mnoha nuzáků!“ nabádá Waldhauser svoje ovečky k umírněnému životu…O jeho kázání je mezi pražskými měšťany tak velký zájem, že brzy začíná řečnit na ulici před kostelem svatého Havla!

Narodil se v Dolním Rakousku a v mládí vstoupil do augustiniánského kláštera ve Waldhausenu…Nejspíše v roce 1350 je Konrád Waldhauser (asi 1326–1369) vysvěcen na kněze, vykoná pouť do Říma a poté působí v Rakousku jako potulný kazatel, který kritizuje hlavně kupčení s církevními posty a rozmařilý život kněží.

Káže především na venkově, občas ale zavítá i do Vídně. A možná právě tam se v roce 1357 setkává s Karlem IV. (1316–1378), na něhož udělá obrovský dojem.

Císař a český král ho po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic (1297–1364) pozve do Čech. České království totiž zažívá pod Karlovou vládou nebývalý hospodářský rozkvět, který však doprovází všeobecný úpadek mravů. A právě Waldhauser má rozjívené obyvatelstvo, včetně některých kněží, umravnit.

Přesvědčí i Židy

Do Čech přijíždí v roce 1363 a oficiálně sídlí na faře v Litoměřicích. Ve skutečnosti z ní ale Konrád jen pobírá důchody a většinu času tráví v Praze. Na podzim začíná německy kázat v kostele svatého Havla na Starém Městě.

„Stál zcela na pravověrném stanovisku církevního učení a dával pozor, aby se od povinné dogmatiky neodchýlil,“ přibližuje jeho opatrnost současný spisovatel Petr Hora-Hořejš. Waldhauser brojí hlavně proti okázalému přepychu a pýše.

Soucítí s chudinou a obrací se na bohaté Pražany, aby přestali myslet jen sami na sebe a pomáhali těm, kteří to potřebují. Je výborný řečník a jeho slova padnou na úrodnou půdu, a to dokonce i v místní židovské komunitě!

Podle Hory-Hořejše „pražské měštky odkládaly přepychové oděvy a braly na sebe prosté suknice. Helmbrechtníci (tehdejší hejsci) i lichváři se dávali na pokání“.

Mniši si stěžují papeži

Taková pocta! Arnošt z Pardubic v červnu 1364 umírá a Waldhauser je pověřen, aby na jeho pohřbu pronesl smuteční řeč. Karel IV. si ho očividně oblíbil.

Konrád se stává jeho zpovědníkem a dvorním kaplanem a od roku 1365 navíc působí jako farář v Týnském chrámu na Starém Městě. Pod císařovou ochranou se zřejmě cítí být pevný v kramflecích, a tak ve svých kázáních „přitvrdí“.

„Horlil proti přijímání jeptišek do klášterů za peníze, odsuzoval podvodné praktiky se svatými ostatky, žádal, aby se žebravým mnichům neposkytovaly žádné almužny,“ vypráví Hora-Hořejš.

Taková slova si už ale někteří lidé vykládají jako kacířství. Hlavně žebravé řády nemohou Waldhauserovi přijít na jméno.

Opakovaně si na něj stěžují papeži Urbanovi V. (1310–1370), což rozzlobí Karla IV. Císař se obává, že by v Praze mohly vypuknout nepokoje mezi Konrádovými stoupenci a jeho nepřáteli, a tak „požádal zvláštním listem papeže, aby celý spor dal skoncovati krátce“, líčí náboženský historik František Loskot (1870–1932).

Urban V. vyjde Lucemburkovi vstříc a Waldhauser se ve „zkráceném řízení“ očistí. Žebravé řády si však nedají pokoj a pouštějí se s ním do dalších sporů. Konrád je všechny vyhraje, ten poslední však zůstane kvůli jeho smrti již nedořešený.

*** Síla tkví v jazyku ***

* K Waldhauserovým stoupencům patří i jihočeský zeman Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333–1401/1409), který, byť je laik, napíše několik děl o náboženských otázkách…Úspěšný pražský kazatel netouží po reformě společenského řádu a oporu pro své názory hledá v Bibli.

* Stejně jako Waldhauser i Štítný nabádá pány a jejich poddané, aby žili v souladu s křesťanskými zásadami a vzájemně se respektovali…Štítného myšlenky nevynikají originalitou, jeho význam spočívá v tom, že jako první píše o náboženských otázkách česky!