Zajatí britští letci se snaží nedat najevo svou radost. Právě k nim do německého zajateckého tábora doputoval zvláštní dárek – desková hra Monopoly. Nemá jim posloužit jen k ukrácení času. Pomůže jim k útěku.
„Je vaší povinností pokusit se o útěk ze zajetí,“ vtloukali britským vojákům do hlavy při výcviku. Někteří z nich, většinou letci, dostávali za druhé světové války i zvláštní výbavu, která jim měla usnadnit se ze zajateckých lágrů dostat.
Britská tajná služba ale vymyslela také jiné cesty, jak internovaným pomoct na svobodu. Do tehdy oblíbené hry Monopoly skryla mapy, kompas, peníze a případně další užitečné předměty.
K dokonalosti přivedl tyto speciální sady Christopher Hutton (1893–1965), bývalý pilot a muž mnoha profesí. V mládí se totiž zhlédl v proslulém mistrovi tajemných zmizení…
Mapy na tělo
Vrátil se z představení celý očarovaný. V dubnu 1913 byl mladý Christopher Hutton svědkem skvělého kousku proslulého kouzelníka, specialisty na úniky Harryho Houdiniho (1874–1926), jenž při něm zmizel z dřevěné bedny.
Toužil něco podobného umět, a ne trčet v rodinné dřevařské firmě u nudné práce. Válka mu poskytla příležitost zažívat jako pilot dobrodružství ve vzduchu, v dalším světovém válečném konfliktu už nelétal, ale naverbovali ho do britského vojenského zpravodajství.
V jeho nové sekci, kterou pomáhal zakládat a jež se měla zabývat organizováním útěků spojeneckých vojáků zajatých nebo ukrytých na nepřátelském území, se mohl konečně uplatnit i jako vynálezce.
„Mapy, kompas a jídlo, to jsou tři nejdůležitější věci k úniku ze zajetí,“ shodli se s kolegy.
Hutton po četných pokusech přišel na to, že ideálním materiálem na tištění map sloužících k útěku je speciální hedvábný papír, který se dá lehce skrýt třeba do karet či herních figurek, navíc nešustí, neponičí ho voda.
Jednou z prvních společností, která tiskla hedvábné mapy pro tajnou službu, byla firma Johna Waddingtona z Leedsu, vlastnící též v Británii licenci na americkou stolní hru Monopoly. „Toho by se dalo využít,“ řekl si Hutton.
Fiktivní dárci
Nacisté Monopolům nefandili, přesto tuto hru „židovsko-spekulační povahy“ povolili válečným zajatcům. Neradi, ale naoko se snažili dodržovat Ženevské úmluvy, podle nichž nemá být válečnému zajatci upíráno právo na zábavu nebo hry.
Herní soupravy dodávaly internovaným do německých lágrů fiktivní charitativní organizace, které zřídila britská tajná služba. Krytí bylo dokonalé včetně hlavičkových papírů, dopisů od vymyšlených dárců i novin z dané oblasti použitých na obal.
Doručení se dalo kontrolovat podle stvrzenek. Když byla tato cesta náležitě odzkoušena a po tři měsíce putovaly k zajatcům pravé hry, jelo se naostro.
V baleních Monopolů přibyly hedvábné mapy tábora a regionu, kompasy ukryté v žetonech, místo herních peněz německé či francouzské bankovky. Takováto speciální sada měla na herním poli nepatrné znaménko. Rozesílány byly do 19 internačních táborů. Svobodu díky této „útěkové“ stolní hře „vyhrálo“ na 35 000 zajatců.