Jeho bratři a strýcové chtějí více politické moci a peněz. Zároveň na něj tlačí, aby se nastálo usadil ve Vídni. Rádi by ho měli pod kontrolou! Rudolf II. je z jejich neustálých nářků nešťastný. „Fňukající“ příbuzní mu lezou krkem. V něčem jim nakonec ustoupí, ale z Rakouska své říši vládnout rozhodně nebude!

Napjaté vztahy s rodinou jsou jednou z příčin, proč Rudolf II. (1552–1612) z Vídně prchá. Za nové sídelní město si vybere Prahu, kterou velmi dobře zná.

V minulosti v ní často pobýval a na jeho příkaz se začal rekonstruovat chátrající Pražský hrad. Císaře neodradí fakt, že zde nedávno řádil mor a město je proti dalším případným epidemiím v podstatě bezbranné.

Nevadí mu ani to, že katolická menšina nemá v české metropoli zrovna na růžích ustláno a zdejší evangelíci jsou připraveni bránit svou víru i silou. Ne, Habsburk nebere tato rizika na lehkou váhu.

Nicméně v mnoha jiných, pro něj důležitých ohledech Praha nad Vídní jednoznačně vítězí, a proto se rozhodne pro ni.

Snadno se tu schová

Z Čech je blíž do římskoněmecké říše, kde také vládne, a zároveň dál od neklidné hranice s Osmanskou říší. V Praze panuje čilý hospodářský ruch, město má vynikající spojení se světem a zdejší společenský život je na vysoké úrovni.

To by však pro Rudolfa, u něhož se od roku 1578 projevují známky duševní nemoci, bylo málo. Klíčovou roli při jeho volbě nového sídla sehrají subjektivní důvody.

„V Praze mu vyhovovalo příjemné klima bez velkých výkyvů, blízkost krásných lesů na královských panstvích v Polabí a při pohledu z oken hradního paláce i malebná scenerie města samotného,“ píše historik Josef Janáček (1925–1994).

Císař se na Pražském hradě cítí bezpečně. Má z něj dobrý přehled o dění ve městě, ale současně je od jeho cvrkotu vzdálen tak, jak potřebuje. A to platí i pro samotný hradní areál.

V rozlehlých prostorách sice neustále pulsuje život, ovšem Rudolf, pokud ho přepadne melancholie nebo záchvat vzteku, může před dvořany utéct do svých komnat.

Překvapení na sněmu

Původně chtěl do Prahy přijet už na jaře 1583, jenže tehdy tam ještě doznívala morová epidemie. Proto se nakonec objevuje ve městě až v říjnu, a to bez velkých fanfár, což si výslovně přál.

Nikdo – Pražané ani jeho dvořané – zatím netuší, jak dlouho se tu zdrží tentokrát. Rudolf provede inspekci rekonstruovaného Hradu, a sotva se trochu zabydlí, svolá na 20. listopad zemský sněm. „Hodlám se v Praze usadit natrvalo!“ vyrazí všem přítomným dech.

„Vybral jsem si ji kvůli přízni, kterou chovám k tomuto slavnému království a národu českému.“ Přítomným stavům se taková slova poslouchají moc dobře. Správně ale tuší, že zadarmo to nebude. Rudolf po nich na oplátku chce souhlas k výběru zvláštní daně.

Získané peníze hodlá použít na další stavební úpravy Hradu. „Není v něm dost pohodlí pro mě ani pro úřady,“ argumentuje. Stavové, kteří se s ním jindy handrkují o každý groš, mu bez váhání vyjdou vstříc.

Navrch přidají tučnou sumičku na snížení královského dluhu. Obojí udělají rádi, vždyť císař splnil jejich dlouholeté přání!

Bytová krize

Pražané horkou novinku uvítají vesměs s nadšením. Vědí, že císařova trvalá přítomnost městu hospodářsky pomůže a jeho prestiž jen vzroste. Nicméně první měsíce po Habsburkově „velkém stěhování“ pro ně nejsou zrovna jednoduché. Rudolfův dvůr čítá na 700 osob.

Když se k tomu připočtou jejich rodinní příslušníci a služebnictvo, do Prahy, která má tehdy přibližně 40 000 obyvatel, přibude najednou dalších několik tisícovek lidí! Najít pro ně nový domov dá spoustu práce.

„Bezprostředním důsledkem této invaze bylo zvyšování cen domů, prudká vlna nové výstavby a především rozšiřování, přistavování a modernizace domů starých,“ upřesňují současní historikové Jaroslava Hausenblasová a Michal Šroněk.

V noci vládnou Italové

Brzy se objevuje další problém – kriminalita ve městě rapidně vzroste! Praha se totiž kvůli Rudolfovu přestěhování stává nejenom centrem politického, společenského a kulturního života habsburské monarchie, ale i metropolí zločinu!

Kdo nemusí, po setmění raději nechodí ven. V ulicích řádí organizované bandy Italů (ti po Němcích představovali nejpočetnější skupinu přistěhovalců do města), jež nemají s nikým slitování.

„Začíná zde být nebezpečno, protože je tu mnoho zlých kumpánů, kteří mordují lidi bez jakékoli příčiny, jak se stalo za posledních dvou večerů, kdy ne jeden, ale čtyři lidé byli probodnuti, a to pouze na Malé Straně, aniž se podařilo zjistit, kdo to spáchal,“ líčí dobové prameny.

Nehledě na tyto i jiné problémy však každý soudný člověk nakonec musí uznat, že Praha na přítomnosti císařského dvora všeobecně vydělává.

*** Turky rozpráší smrad! ***

* Rudolfinská Praha má pověst zapáchajícího města…Většinu ulic (dlážděné byly jen hlavní tepny) lemují po obou stranách strouhy, do nichž lidé lijí splašky z kuchyně a obvykle i vlastní výkaly.

* Na nezpevněných cestách navíc často pobíhají prasata a provoz brzdí i kupky hnoje a odpadků.

* Všudypřítomný zápach zaskočí i britského šlechtice Charlese Blounta (1563–1606), který České království navštěvuje v 90. letech 16. století: „Kdyby přitáhli Turci k městu, jsou jen dvě naděje: buď je odežene vojsko, nebo je rozpráší smrad pražských ulic!“

Foto: wikipedia.org, Koláž Tomáš Benda