Ty nejúžasnější klenoty nemusejí na pohled udivovat svou okázalostí nebo drahým materiálem. Jeden z nejvzácnějších historických artefaktů nalezených na našem území je vyroben z obyčejné hlíny a pohodlně se vejde i do malé dlaně.

Archeologický tým věhlasného profesora Karla Absolona (1877–1960) by si v pondělí 13. července 1925 v lokalitě u Dolních Věstonic na jižní Moravě mohl dopřávat oddech od neustálého pracovního vypětí, protože šéf je momentálně na studijní cestě ve Francii.

Ale polevovat nemají členové této skupiny v povaze. Kutají právě v hloubce dvou a půl metru, když technický vedoucí Emanuel Dania (1901–1974) spolu s předákem Josefem Seidlem narazí na dva neobvyklé keramické úlomky.

Ještě chvilku potrvá, než si uvědomí, že právě učinili jeden z největších archeologických nálezů na našem území.

Nejstarší keramika

Dva úlomky patří k sobě a společně tvoří sošku, vysokou 11,5 centimetru. „To je ženská!“ konstatuje kdosi, když badatelé přiloží obě části k sobě. „To je venuše!“ prohlásí přítomný geolog Zdeněk Jaroš (1883–1945).

Soška putuje do Brna a zakrátko už ji zkoumá Karel Absolon, který se urychleně vrátil z Francie. Její stáří stanoví na 25 000 let, Věstonická venuše tedy pochází z období střední fáze raného paleolitu.

Je vyrobena ze směsi jemné hlíny a vody a vyvrací dosud panující přesvědčení, že lidé v paleolitu ještě neznali keramiku. „Je to událost světového významu!“ informuje deník Rovnost 22. srpna 1925.

Veliké sedání

Nálezy plastik z období tzv. gravettienu, jak se kultuře ze střední fáze raného paleolitu odborně říká, které zachycují ženské tělo, postupně přibývají.

Žena zpravidla bývá zobrazována s mohutnými hýžděmi, vystouplým břichem a velkými prsy, tedy s tvary, které symbolizují plodnost a nejlépe zaručují úspěšné pokračování rodu.

„Venuše je, jak se učeně říká, steatopygická čili s velikým sedáním,“ popisuje sošku z Dolních Věstonic ve svém fejetonu spisovatel Ondřej Sekora (1899–1967) v Lidových novinách.

Falešná konkurence

Nález, který proslaví naši zemi po celém světě, vyvolá ve světě archeologie senzaci. Už po dvou letech se objevuje takzvaná Věstonická venuše II, vyřezaná ze špičky mamutího klu.

Představuje ji sedlák Franz Müllender z Horních Věstonic, a jak říká, našel ji jeho otec už před 30 lety při kopání studny a teprve nyní mu došlo, jakou může mít cenu.

Odborné kapacity z Vídně či Berlína ale označují sošku za podvrh – moderní výtvor vyřezaný do kousku pravé fosilní mamutoviny. „Hrubý a nedokonalý padělek v primitivním provedení,“ zlobí se i archeolog Karel Absolon. Spor o pravost sošky se táhne dlouho.

V roce 1973 laboratoř muzea v Mohuči po důkladném chemickém i mikroskopickém zkoumání podvrh potvrzuje. S důležitou informací přichází také archeolog Martin Oliva (*1951), který po dvě desetiletí vedl brněnský Ústav Anthropos.

„Emanuel Dania přiznal na smrtelné posteli spisovateli Jaromíru Tomečkovi, že Věstonickou venuši II vyrobil jako žert,“ oznamuje. Archeolog Dania, který měl tu čest stát se nálezcem pravé venuše, si tak zkazil pověst výrobou té falešné.

Zazděná vzácnost

Nejslavnější český archeologický nález jen taktak unikne zničení za druhé světové války. Před bombami, které by mohly zasáhnout Brno, se ukrývá v mikulovském zámku.

„Na zámku schovával svoji sbírku umění šéf SS Heinrich Himmler, a tak to bylo bezpečné místo,“ vysvětluje historička Dobromila Brichtová (1948–2018). Soška má ale namále i v Mikulově.

Když zámek v dubnu 1945 zachvátí požár založený nejspíš ustupujícími nacisty a většina vzácných exponátů muzea je zdevastována, Věstonická venuše je právě v Brně kvůli fotografování.

Zaměstnanci Moravského zemského muzea ji z opatrnosti nezařadili do zpátečního transportu a zazdí ji ve sklepní místnosti v Biskupském dvoře, nejstarší části této kulturní instituce.

Měla čelenku?

Podrobnému zkoumání je Věstonická venuše podrobena znovu v roce 2004. Počítačový tomograf odhalí, že kromě vody a hlíny soška obsahuje bílá zrníčka, což mohou být úlomky kostí, nebo vysrážený vápenec.

Největším překvapením je ale odhalení detailu, kterého si dosud nikdo nevšiml. Nad hýždí Věstonické venuše se zachoval otisk prstu, podle velikosti patřící nejspíš zhruba desetiletému dítěti.

Ještě podrobnější zkoumání přichází na řadu v roce 2015. Skenování potvrzuje přítomnost úlomků mamutoviny a badatelé věnují hodně pozornosti čtyřem drobným vpichům na hlavě sošky. „To oživuje Absolonovu teorii, že venuše byla na hlavičce zdobena ptačími pery,“ říká současný kurátor paleolitických sbírek Moravského zemského muzea Petr Neruda.

Moderní náhrada

Právě Moravské zemské muzeum v Brně ve svém Ústavu Anthropos Věstonickou venuši dodnes uchovává. Spatřit originál se ale nepoštěstí každý den, dokonce ani každý rok.

Letos tu příležitost měli návštěvníci expozice Nejstarší šperky a ozdoby v pražském Národním muzeu.

Po skončení výstavy provázela přepravu sošky zpět do brněnského depozitáře Moravského zemského muzea přísná bezpečnostní opatření včetně zapojení policejního Útvaru rychlého nasazení. Když není originál, mohou ovšem posloužit napodobeniny.

V roce 2022 muzeum představilo unikátní kolekci 50 kopií, pořízených s využitím CT snímkování a 3D tisku. Sošky jsou jedinečné svým materiálem, vytvořeným podle tajné receptury. „Směs se složením, barvou i váhou velmi blíží originálu.

Vyladit ji nebylo jednoduché, ale povedlo se,“ popisuje tvůrčí proces autor projektu, sochař Jiří Pec.