Státní převrat probíhá v Riu de Janeiru. V jeho úspěch věří málokdo. „Než tam přijedu, bude po všem,“ chlácholí manželku sám brazilský císař Pedro II. Mýlí se.

Velitel námořnictva ho sice požádá o svolení k potlačení rebelie, ale panovník ho bez mrknutí oka odbude slovy: „Tohle nic není.“ Než skončí den, je ovšem sesazen z trůnu.

Je nejmladší z pěti přeživších děti brazilského císaře Pedra I. (1798–1834) a Marie Leopoldiny Habsbursko-Lotrinské (1797–1826).

Příliš šťastné dětství ale pozdější panovník Pedro II. (†1891), jenž přichází na svět 2. prosince 1825, nezažije. Když mu je teprve jeden rok, umírá mu matka.

Otec na nátlak brazilského parlamentu abdikuje o pár let později a odjede do rodného Portugalska. Pětiletého synka nechává v Jižní Americe, v péči vychovatelek a učitelů.

Jen společným úsilím starostlivých pečovatelů se u Pedra podaří odvrátit vznik syndromu opuštěného dítěte.

S mateřskou láskou se o něj stará guvernantka Mariana de Verna (1779–1855), k službám mu je černošský sluha Rafael a jeho vzdělání si vezme na starost José Bonifácio de Andrada (1763–1838), státník, přírodovědec a básník.

Dětský čtyřicátník

„Zpátky do studovny,“ oznámí José Bonifácio, jakmile otevře dveře do princova pokoje. Čas na hraní akorát vypršel. Malý Pedro s nechutí pustí dřevěného koníka, obuje se do bačkůrek a pomalu se odšoupe na další hodinu dějepisu.

Jeho denní režim je připraven tak, aby z něj vyrostl schopný státník. V praxi to znamená, že kromě jídla a dvou hodin denně na hraní tráví celý den studiem. Zatímco Pedro roste a vzdělává se, vládnou za něj regenti. Proti nim však neustále propukají nepokoje.

Pro uklidnění situace je 14letý Pedro v létě 1840 prohlášen za plnoletého a rok nato korunován císařem. „Cizinci byli zřídkakdy upřímní, ale je zjevné, že považovali malého císaře za podivína.

Když se například s císařem poprvé setkal princ ze Joinvillu, popsal, že se choval jako čtyřicetiletý muž,“ píše americký historik Roderick Barman v císařově životopisu. Na vině je prý to, že je neustále obklopen pouze dospělými.

Převrat nezarazí

Historikové se shodují, že za 49 let trvající vlády Pedra II. Brazílie prosperuje. Ačkoliv jeho státní zřízení má k demokracii daleko, promyšlenými personálními změnami neustále udržuje rovnováhu mezi vládou liberálů a konzervativců.

Zároveň pracuje na zvýšení gramotnosti svého lidu, investuje do veřejné infrastruktury a díky vítězství ve válce s Paraguayí (v letech 1864–1870) rozšíří brazilské území a posílí i mezinárodní prestiž. Zásadní je pro něj téma otrokářství.

Desítky let se zasazuje o jeho zrušení, ale brání mu v tom bohatí brazilští statkáři, kteří by přišli zkrátka. Změnu přece jenom ve spolupráci s vládou Pedro II. prosadí v roce 1888, přičemž vlastníkům 700 000 osvobozených otroků nepřizná žádné kompenzace.

Tím si pod sebou podřeže větev. V listopadu 1889 dojde k vojenskému převratu, který Pedro přijme překvapivě velice klidně. „Pokud to tak je, budiž to můj odchod. Pracoval jsem velmi tvrdě a jsem unaven,“ řekne a abdikuje.

*** Země ho zapudila ***

* Po nastolení brazilské republiky odjíždí excísař Pedro II. s rodinou do Evropy…Manželka Tereza Kristýna Neapolsko-Sicilská (1822–1889) umírá jen tři týdny po příjezdu na starý kontinent, dcera Isabela (1846–1921), která měla převzít brazilský trůn, otce opustí.

* Poslední dva roky života stráví Pedro v osamění, téměř bez peněz, neboť mu nový režim obstavil příjmy…Kromě toho jsou jeho stoupenci v Brazílii pronásledováni a Pedrovo jméno odstraněno ze všech veřejných míst.

* Naopak v Paříži, kde v prosinci 1891 umírá, ho drží v nejvyšší úctě a zdejší vláda mu dokonce připraví státní pohřeb. Ostatky posledního brazilského císaře a jeho manželky jsou do Brazílie převezeny v roce 1921.