Nastává nové ráno a newyorské trafiky berou čtenáři opět útokem. Už se nemohou dočkat čerstvých senzací, a především dalšího příběhu kresleného kluka ve žluté noční košili.

Začínají 80. léta 19. století a americká žurnalistika právě vstupuje do nového období, které budou zanedlouho jedni velebit a druzí proklínat. Nakladatel Joseph Pulitzer (1847–1911) v roce 1883 kupuje za 346 000 dolarů prodělečný list New York World.

Budoucnosti se ale nebojí. Má totiž vizi, jak pozvednout náklad a proměnit své noviny v dobře promazaný stroj na peníze.

„Američané chtějí něco stručného, ​​razantního, ​​úchvatného, ​​něco, co upoutá jejich pozornost, získá jejich sympatie, vzbudí jejich rozhořčení a podnítí jejich fantazii,“ hlásá.

Svým čtenářům nabízí senzace a skandály, přitahuje jejich pozornost obřími titulky a ono to funguje!

Souboj magnátů

Konkurence ovšem nezahálí. Vydavatel William Randolph Hearst (1863–1951) přebírá od otce list The San Francisco Examiner, ověří si, že nový senzacechtivý přístup na čtenáře zabírá, a vzápětí vstupuje na kolbiště nejprestižnější – na newyorský trh.

Jeho New York Journal začíná Pulitzerovi šlapat na paty. Obě žurnalistická impéria se bijí jako o život.

Pulitzer zaměstnává kreslíře Richarda Outcaulta (1863–1928) a od 13. ledna 1895 se na stránkách „Worldu“ začíná objevovat nový kreslený seriál.

Jmenuje se Yellow Kid neboli Žlutý kluk a zanedlouho díky němu získá nové jméno celý obor bulvární žurnalistiky…

Nejhlubší hlubiny

Postavička holohlavého chlapce s odstávajícíma ušima a ve žlutém hábitu čtenáře tak nadchne, že náklad „Worldu“ závratně stoupá. Hearst musí reagovat.

V roce 1896 přetahuje většinu konkurenčních redaktorů, do jeho „Journalu“ přechází také karikaturista Outcault a bere s sebou i Žlutého kluka.

Pulitzer kontruje přijetím nového kreslíře, a tak chlapcovy příběhy plní stránky obou konkurenčních deníků. Editor seriózního listu New York Press Erwin Wardman jako první přichází s názvem, který se zakrátko pro senzacechtivý bulvár ujme.

„Je to žlutá žurnalistika pro děti,“ prohlašuje 31. ledna 1897 s pohrdáním o Pulitzerovi i Hearstovi. „Žurnalistika New Yorku byla stažena do nejhlubších hlubin degradace.

Kdyby slušní lidé odmítli číst takové noviny, celá věc by se okamžitě napravila,“ stěžuje si rozčileně newyorský starosta William Gaynor (1849–1913).

Pro jepičí mozky

I když se výraz „žlutý tisk“ v našich končinách neujal a Evropané většinou zůstávají u klasického označení takového způsobu žurnalistiky za bulvární, pozornosti samozřejmě ani u nás neunikne.

„Žlutý tisk jest hlavně čten lidmi, dychtícími po sensaci stůj co stůj, třeba sensace dnes uveřejněná jest zítra vyvrácena. Žlutý tisk přináší jepičí zprávy, které se zamlouvají jepičím mozkům,“ kritizuje v roce 1928 měsíčník Duch novin.

Ke cti zakladateli žlutého tisku Josephu Pulitzerovi se ovšem musí přičíst, že ve své závěti věnoval prostředky na založení žurnalistické školy, a především na zavedení Pulitzerovy ceny pro nejlepší novináře a spisovatele.