Nejsou zde žádné ostnaté dráty ani strážní věže. Od okolních polí a přilehlého lesa ho odděluje jen obyčejný tyčkový plot. Přesto se tu za druhé světové války odehrávají strašlivé věci. Tábor v Dětřichově totiž nacisté využívají k likvidaci nežádoucích dětí!
Přes Moravu a východní Čechy má spojit Vídeň s Vratislaví. Takzvaná Hitlerova dálnice se začíná budovat v dubnu 1939. Podél její trasy stavějí Němci jednoduché ubytovny pro dělníky.
Jeden takový komplex s předstihem vznikne i u Dětřichova nedaleko Moravské Třebové, svému původnímu účelu však nikdy sloužit nebude. Vysoké válečné náklady totiž nacistům nedovolí dálnici dokončit (její výstavba byla zastavena v roce 1942).
Hrstka baráků přesto opuštěná nezůstane. V roce 1941 „zde byli krátce ubytováni příslušníci luftwaffe a ve stejném roce tady byl zřízen takzvaný porodní tábor“, vypráví současný spisovatel Jiří Padevět.
Pod nevinným názvem se ve skutečnosti skrývá ponuré místo, které je součástí nacistické vyhlazovací mašinérie!
Uvěří lžím
V dětřichovském táboře rodí převážně dělnice z Polska nebo Sovětského svazu, které jsou nuceně nasazené po celé severní Moravě. Němci je ubytovávají ve dvou nezateplených dřevěných barácích. „Bývala v nich strašná zima.
Do kamínek jsme fasovaly uhlí v litrové nádobě. Někdy se nám podařilo z přivezené hromady ukrást několik kousků a měly jsme radost, když se místnost trochu oteplila,“ vzpomíná na nuzné podmínky Polka Marie Chomiszáková.
Záhy po porodu se ženy vracejí do továren. A byť někdy mají od svého zaměstnavatele svolení, že si novorozeně mohou vzít s sebou, ve většině případů ho dobrovolně nechávají v táboře. Věří, že se v něm děti budou mít lépe. Opak je bohužel pravdou…

Pomáhá kuchař
Nevhodná strava, bídná lékařská péče a strašlivé hygienické podmínky. Děti jsou v táboře de facto ponechány svému osudu. Mnoho z nich brzy umírá hladem, zimou nebo vinou nejrůznějších nemocí. Spoustu zla napáchá i místní lékař Wilhelm Schmidt.
„Dělal na vězeňkyních i novorozencích lékařské pokusy a přezdívalo se mu »nacistický Herodes«,“ upřesňuje Padevět. Mezi německým personálem se však najdou i lidé s dobrým srdcem.
Například kuchař Ferdinand Veigel neváhá dětem i jejich matkám tajně pomáhat. „Když mohl, přidal,“ líčí Chomiszáková.
Špatně pohřbená těla
Zesnulé děti Němci zpočátku vozí na hřbitov v nedalekém Starém Městě, později však jejich tělíčka zahrabávají v blízkém lese. S hloubkou hrobů si údajně příliš starostí nedělají, a tak se často stává, že ostatky vyhrabou kolem se potulující psi!
Podle odhadů se v dětřichovském táboře do konce války narodilo více než 600 miminek, přičemž nejméně třetina z nich nacistickou „péči“ nepřežila. Umírá zde ale i několik matek, a to hlavně na tuberkulózu nebo spáchají sebevraždu.
„Poslední miminko se tady narodilo 8. května 1945. O den později osvobodily tábor jednotky Rudé armády a tím se historie tohoto krutého místa uzavřela,“ dodává Padevět.
*** Lágr pro odbojáře ***
Území od soutoku Vltavy a Sázavy až k Teletínu a Kamennému Přívozu v roce 1942 zabírají nacisté.
Oblast jižně od Prahy chtějí využívat jako výcvikový prostor pro jednotky SS a wehrmachtu, a tak odtud vystěhují přes 30 000 lidí.
V Hradišťku zřizují ženijní školu a nakonec i pracovně-výchovný tábor pro totálně nasazené Čechy v Říši, kteří byli obviněni ze sabotáže.
V roce 1943 nacisté tento lágr změní na pobočku koncentračního tábora Flossenbürg a soustředí v něm především odbojáře ze západní Evropy.
Kromě bídné stravy a všudypřítomných blech nebo vší zde na ně čeká otrocká práce po celém výcvikovém prostoru.
Tábor, kterým projde na 500 vězňů, je vyklizen 26. dubna 1945. Kdo je neschopný přesunu, dostane smrtící injekci.
Ostatní zajatce odvedou Němci do Měchenic, kde je naženou do dobytčích vagonů a odvezou do jižních Čech. 8. května osvobodí transport smrti partyzáni.