Je to pohled k uzoufání. Evropa se zmítá ve třicetileté válce a boje se nevyhnou ani východočeské Litomyšli. Při jedné z potyček v roce 1635 město zachvátí plameny, které zničí téměř 300 zdejších domů. Z dědictví Frebonie z Pernštejna zbývá jen kupa popela. Dokáže se z toho ještě někdy vzpamatovat? 

Je jí pouhý rok, když ztrácí otce. Jan V. z Pernštejna (1561–1597) umírá u pevnosti Ráb v Uhrách během bojů s Turky, když mu dělová koule utrhne půlku obličeje a trupu.

Malinká Frebonie Eusebie (1596–1646), které doma všichni říkají „Phoebé“, z toho ještě nemůže mít rozum. Nedokáže si ani představit, v jak složité situaci její nezodpovědný a namyšlený otec rodinu zanechal.

Dluhy, které za svého života nadělal nebo zdědil po předcích, sahaly do astronomických výšin. Musel kvůli nim rozprodávat vlastní sídla – Přerov, Lanškroun, Tovačov, a dokonce došlo i na rodový hrad Pernštejn.

Nakonec mu zbyla jen Litomyšl, na niž se vztahovalo rovněž zástavní právo, takže s ní nebylo možné nakládat jako se svobodným šlechtickým statkem.

V péči tety

O Litomyšl, stejně jako o Frebonii a jejího staršího bratříčka Vratislava Eusebia (1594–1631), se nyní bude starat jejich tetička Polyxena z Pernštejna (1566–1642), vznešená vdova po nejvyšším purkrabím Vilémovi z Rožmberka (1535–1592).

Rodina totiž usoudí, že matka obou dětí, Marie Manrique de Lara y Mendoza mladší (asi 1570–1636), se jich ujmout nemůže. Je tak trochu do větru a na dluzích svého zesnulého chotě Jana, který byl zároveň jejím bratrancem, nesla lví podíl.

A paní Polyxena se stará skvěle. O dospívání Frebonie sice bližší informace chybí, ale lze předpokládat, že se jí dostává přiměřeného vychování tehdy obvyklého ve šlechtických rodinách.

Důraz je kladen hlavně na zbožnost a stálost v katolické víře, která tehdy v Českém království není samozřejmostí.

Pražský pernštejnský salon, v jehož čele stojí paní Polyxena společně se svou dominantní matkou Marií Manrique de Lara y Mendoza (asi 1538–1608), hostí papežského nuncia i španělského vyslance.

Uhájí dědictví

Teta je skvělá obchodnice. Díky skupování zkonfiskovaných majetků po pobělohorských exulantech se jí podaří postavit pernštejnské dědictví opět na nohy, takže když se ho ujímá Vratislav Eusebius, rázem se zařadí mezi nejbohatší muže království.

Podobně jako otec ale i on propadl vábení války. V roce 1631 utrží smrtelné zranění v bojích se Švédy kdesi v Braniborsku. Jeho jedinou dědičkou se stává Frebonie. Jako neprovdaná žena rázem musí čelit pokusům připravit ji o nabytý majetek.

„Bohabojná slečna jakožto jediná spravedlivá dědička ve velikém nebezpečenství ztráty toho dědictví postavená byla,“ jak zaznamenávají dobové prameny. Nakonec se jí majetek podaří uhájit.

Časy třicetileté války jsou ale bouřlivé, Litomyšl během nich vyhoří, několikrát městem projdou nepřátelští Švédové…

Ohrozila jezuity?

Navzdory všemu se Frebonie v roce 1640 odhodlá podle dřívější rady kardinála Františka z Ditrichštejna (1570–1636) pozvat do svého města řád piaristů, který se specializuje na vzdělávání chlapců z chudých rodin.

Skupuje čtyři domy s přilehlými pozemky, na nichž začíná se stavbou kostela, školy i koleje. Poprvé se zde vyučuje roku 1644 a šlechtična, poslední žijící příslušnice rodu Pernštejnů, stojí i za vznikem tzv.

chlebíčkové nadace, jež každý týden rozdává nemajetným žákům 84 bochníků chleba. Svou charitativní činnost si Frebonie obhájí i před jezuity, kteří se jako řád zaměřený na vzdělávání cítí jejími aktivitami ohroženi.