Jsou to již dva roky, co Marina Cvětajevová nemá jedinou zprávu o osudu svého manžela Sergeje a dcery Ariadny. Naposledy je viděla nedlouho před jejich odsouzením za údajnou špionáž. Žijí ještě vůbec?

Oba mohou být už dávno mrtví, v lepším případě zažívají muka. S černými myšlenkami si žena kolem krku utáhne oprátku. A pak vkročí do prázdna…

Marina Cvětajevová (1892–1941), budoucí ruská básnířka, se narodila do zajištěné a intelektuálně orientované rodiny. Otec je univerzitní profesor a matka klavíristkou.

V dětství Marina procestuje s rodiči Evropu a později studuje i na prestižní pařížské univerzitě Sorbonně. Její život nabere nový směr, když potká přesně o rok mladšího armádního kadeta Sergeje Efrona (1893–1941). Své ano si řeknou v lednu 1912.

Dcera zemře hladem

Chvíli jejich manželský život běží jako po drátkách – ona píše a vydává básně, on dělá kariéru v carské armádě. Navíc se jim narodí i dvě dcery. Rodinnou idylu naruší v listopadu 1917 bolševická revoluce.

Sergej se přidává k protibolševickému odboji, tzv. bělogvardějcům, a Marina zůstává sama v Moskvě, kde pečuje o děti.

Občanská válka ve spojitosti s ekonomickými dopady první světově války a zemědělskou kolektivizací vyvolávají v zemi hladomor, během něhož zemře jedna z jejích dcer. Celou tu dobu je Cvětajevové zakázáno ze země odjet.

Povolení získává až v květnu 1922, kdy se i s dcerkou Ariadnou (1912–1975) připojí v zahraničí k Sergejovi a spolu se vydají hledat nový domov. V srpnu téhož roku zakotví v Praze, odkud po pár letech odjedou do Paříže.

Manžel kolaborantem?

Ani ve francouzské metropoli ale rodina štěstí nenachází. Sergejovi se navíc začíná stýskat po rodné vlasti a „poupraví“ si i názor na bolševiky.

Aby si jakožto bývalý bělogvardějec režim naklonil, začne ve Francii působit v komandu sovětské tajné služby NKVD. Jeho prací má být i likvidace nepřátel bolševiků, kteří prchli z Ruska do západní Evropy.

Marina nemá pro manželovy sympatie k novému sovětskému režimu příliš pochopení a často mu pro ně spílá. „Maminko, nebuďte umíněná.

Vždyť budeme žíti svobodně,“ slyší často i od své dcery, která taktéž podlehla vábení hlasů z Moskvy, které rodině slibují za návrat beztrestnost. Cvětajevová nemůže věřit vlastním uším…

Konec jedné rodiny

Ariadna s otcem v roce 1937 skutečně do Moskvy odjedou. Marina s cílem udržet rodinu pohromadě je o rok později následuje. Brzy se však ukáže, že její nedůvěra ve sliby Moskvy nebyla neopodstatněná.

Bitím a mučením Sověti Ariadnu donutí k tomu, aby udala svého otce jako „špiona a trockistu“ a úřady jej mohli poslat do gulagu. Jakmile se přiblíží německá armáda, Sergejovi ale v zajetí rovnou vpálí kulku do hlavy.

Cvětajevová je v létě 1941 i se synem Georgijem (1925–1944), který přišel na svět během jejího pobytu v Čechách, převezena na území dnešního Tatarstánu, kde zkroušena osudem spáchá sebevraždu. „Odpusť mi, ale žít dál by bylo ještě horší.

Jsem vážně nemocná, toto už nejsem já… Řekni otci a sestře, jestli je někdy uvidíš, že jsem je milovala do posledního okamžiku,“ píše v dopise na rozloučenou synovi. Ten již ale vzkaz nevyřídí. Sám umírá v roce 1944 na východní frontě. Dcera Ariadna pak v gulagu stráví 16 let.

*** Zklamání po letech ***

Cvětajevová si v průběhu života píše s řadou významných literárních osobností a vzájemně si s nimi vyměňuje komplimenty. Výjimečný vztah naváže i s ruským básníkem a novelistou Borisem Pasternakem (1890–1960).

„Chci se s vámi setkat,“ napíše jí v jednom z dopisů. Vdaná Cvětajevová se zalekne a setkání odmítne. V korespondenci však neustanou. Setkají se až v roce 1935, přičemž k vzájemnému rozčarování zjistí, že si vůbec nerozumí.