Pro mnoho generací se stal symbolem fanatické náboženské cenzury a jeho jméno je spojeno s pálením zakázaných knih. Jezuita Antonín Koniáš byl ale postavou mnohem složitější.

Výchovu Antonína Ignáce Nepomuka Koniáše (†1760), který se narodil 13. února 1691, formuje přísně katolická pražská rodina. Po zisku titulu magistra filozofie vstupuje do Tovaryšstva Ježíšova a kariéru začíná jako pedagog.

Ve 28 letech dokončí studium teologie a stává se misionářem. Zprvu působí v Hradci Králové, neúnavně šíří katolickou nauku v jednotlivých farnostech, a především zabavuje protestantské spisy a nahrazuje je tou „správnou“ literaturou.

Zkazte bludy!

Koniáš v roce 1729 vydává seznam zakázaných knih Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající a prověřuje náboženskou loajalitu i v nejvyšších kruzích.

V hledáčku má například jednu z nejvlivnějších osobností východočeského kraje, hraběte Františka Antonína Šporka (1662–1738). Ten je obviněn z kacířství, jsou mu zabaveny knihy a odborná církevní komise na jeho panství v Kuksu zkoumá i umělecká díla.

„Koniáš zahořel svatou touhou zachraňovat duše,“ charakterizuje jezuitu Elogium, životopis vydaný neznámým autorem po jeho smrti. Svých zásad se pak Koniáš drží i v následujících letech, kdy putuje po celé zemi a zkoumá prohřešky proti víře.

Součástí návštěvy každé farnosti je ničení kacířských knih.

„Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, i každou babskou pověru, spalte pohanskou nevěru,“ začíná text dlouhé náboženské písně, kterou shromážděný dav při takové příležitosti u ohně zpívá.

Koniáš ovšem současně štědře rozdává knihy nové a nezávadné. Nemalé částky na jejich vydávání poskytuje z vlastní kapsy.

„Nikdo by nedokázal vypsat, kolik prospěchu tím přinesl křesťanské věci a kolika nebezpečím života se tím vystavil,“ píše se v Elogiu.

Předtucha smrti

Na závěr kariéry se Koniáš uchyluje do jezuitské koleje v Klementinu. „Dlouho již spolu na tomto světě nepobudeme. Já brzy zemřu a naleznete mě mrtvého, aniž byste věděli, jak jsem skonal,“ svěřuje se jednomu ze svých přátel.

Jeho slova jsou prorocká, protože mu opravdu zbývá už jen jediný den života. Názory na působení Antonína Koniáše se pak rozcházejí. „Patří k nejproslulejším apoštolům vlasti a k předním světlům země,“ opěvuje ho Elogium.

„Vyobrazením pekla nejedny z posluchačů o rozum přivedl. Na 60 000 knih českých spálil,“ kritizuje ho v roce 1825 naopak přední obrozenec Josef Jungmann (1773–1847).

Zatímco pro celou řadu generací je Antonín Koniáš symbolem fanatického útlaku, dnes převládá méně černobílé vidění jeho činnosti. „Právě činnost jezuitských misionářů je jedním z nejvýmluvnějších dokladů o vnitřní síle českého baroka.

Tito misionáři jsou totiž jedním z mostů, spojujících dva břehy – dobu předbělohorskou a pobělohorskou,“ píše současný historik Jiří Bílý.