„Libra růžových květů se na noc nechá namočit ve vodě z jeleního pižma,“ začíná slavný francouzský lékař Nostradamus svůj recept na unikátní vonnou směs. Tou se pak naplní pomander, luxusní šperk, který evropskou šlechtu provází po celá staletí.

Zkušený zlatnický mistr se sklání nad svým dílem. Z kousků zlata a stříbra nejprve tvaruje dvě perforované polokoule, které bude možné spojit v jednu kouli. Povrch zdobí tepáním, přidává perly nebo drahokamy. Jen na okrasu jeho výtvor ale nebude.

Poslouží k uložení speciálně připravené vonné směsi. Ta nositele šperku bude charakterizovat, ale také svými dezinfekčními účinky chránit před šířením nemocí, jindy může mít afrodiziakální účinky.

První písemná zmínka o takovém skvostu se nachází ve výčtu darů, jimiž císaře Fridricha I. Barbarossu (1122–1190) v roce 1174 zahrnul za pomoc proti muslimům jeruzalémský král Balduin IV. (1161/1162–1185). Od 14. století se takovému šperku říká pomander.

Výraz pochází z francouzských slov pomme dʼambre, tedy jablko z ambry (ambra je přitom voskovitá substance z trávicího traktu vorvaně, důležitá při výrobě parfémů).

Oblibě mezi boháči, ať už muži, nebo ženami, se pomandery budou těšit až do 2. poloviny 17. století. Ten, kdo ho vlastní, dává na odiv své jmění, dámám slouží i k rafinované koketérii.

Královnin oblíbenec

Nejčastěji se nosí zavěšený na bohatě zdobeném řetězu, který visí z pásu. Drobnější kusy mohou být na řetízcích kolem krku nebo na zápěstí. Kuriózní pomandery se připínají k prstenům či náušnicím. Ani tvar koule není vždy pravidlem.

Může jít o vajíčko, ulitu, ořech i lebku. Někdy se schovávají v růžencích. Některé pomandery se po otevření rozloží na několik dílků, do nichž je možné vkládat vonné byliny jednotlivě.

Jejich nadšenou nositelkou byla například anglická královna Alžběta I. (1533–1603), která se s nimi nechala zvěčnit na několika obrazech. Jeden z nejstarších dochovaných šperků tohoto druhu je pak součástí karlštejnského pokladu. Pochází již ze 2. poloviny 14. století.