Na psacím stole se vrší jedna kniha za druhou. „Samé učebnice. A k čemu?“ rozčiluje se František Ladislav Čelakovský. Ambice jeho ženy ho přivádějí k nepříčetnosti. Není s to pochopit, že má sedět doma a starat se o děti.

O své rodiče přišla Bohuslava Rajská (původním jménem Antonie Reissová; 1817–1852) už v mládí. Nějakou dobu proto žije v rodině své sestry Karoliny.

Má tam k dispozici rozsáhlou knihovnu, kde se s nadšením vzdělává ve zdravovědě i přírodních vědách. Nechce být ale nikomu na obtíž, a tak se brzy vydá vlastní cestou. Ve svých 24 letech podnikne výpravu do Vídně, aby zjistila, jak tam vypadají dívčí školy.

O rok později, když se poprvé otevře kurz pro budoucí učitele při německé škole v Praze, projde přijímacím řízením a po absolvování závěrečných zkoušek založí v české metropoli vůbec první český dívčí ústav.

Provozuje ho v pronajatém bytě ve Vodičkově ulici a vyučuje v něm především české vlastenky. Její škola je přísná, ale spravedlivá a hodně naučí.

Z učitelky hospodyní

Na tváři mladé učitelky zraje ruměnec. I přes všechny starosti s ústavem žije Bohuslava jako mnoho jiných mladých žen. Až po uši se tehdy zamiluje do mladého slovenského básníka Sama Bohdana Hroboně (1820–1894).

„Zjevil se mi anděl v postavě lidské. Pravil, že mne miluje, nazýval mě svou hvězdou. V onom okamžení usmálo se na mne štěstí,“ zapíše si do deníku.

Ovšem její důvěrná přítelkyně Božena Němcová (1820–1862) jí tento objev rozmluví a navede ji ke sňatku s ovdovělým českým básníkem Františkem Ladislavem Čelakovským (1799–1852).

„Věřte, Vy nám po boku našeho pěvce, toho skvělého slovanského slunce nejvíce pomoct můžete,“ nabádá ji v dopise. Bohuslava dlouho váhá. Na roli hospodyňky se zrovna necítí. Tolik dřela, a teď se má všeho kvůli manželství vzdát?

Služba vlasti

K sňatku ji ale tlačí i rodina, hlavně sestry. „Jako manželka a matka jeho dětí prokážeš vlasti větší službu,“ radí jí, „navíc taková pocta, že si vybral zrovna tebe…“ Bohuslavu mají rády a toho, co dělá, si nesmírně cení.

Ale žena jako ředitelka školy? To je i pro ně velké sousto. Nakonec se svého snu vzdá i ona, tlak okolí je totiž silný. „Mnoho naše vlast drahá v moje ruce vložila.

Ošetřovati mám jí nejmilejšího syna, vyvolence jejího,“ píše Čelakovskému na jaře 1844. Ani ne rok nato se za něj provdá. Ženichovi je 45 a nevěstě 27 let.

Smrt jako vysvobození

Čelakovský, s pověstí pedantického profesora, je už tehdy prý dost nerudný. Bohuslava s ním odjede do Vratislavi, kde její manžel působí na univerzitě, a stane se de facto jeho služkou a vychovatelkou čtyř dětí z prvního manželství.

Na další vzdělávání nemá čas. „Musíš myslet na děti,“ vydírá ji tyranský manžel. Osobně prý dohlíží na její aktivity a veškeré její dopisy do Čech „cenzuruje“. Přesto mu Bohuslava porodí ještě další tři potomky. Když nejmladší z nich umírá, zlomí ji to.

Počátkem roku 1852 se nakazí tuberkulózou, které ještě v květnu toho roku podlehne. Je jí pouhých 34 let. Čelakovský svou ženu přežije o tři měsíce.