Slavný spisovatel pokleká na červený koberec, pevně uchopí vzácný rituální meč a vede smrtící řez přes své břicho. Umírá zklamán a nepochopen světem, který tolik toužil změnit.

V poválečných letech Japonsko nemá významnějšího literáta než autora, který vystupuje pod pseudonymem Jukio Mišima (1925–1970). Spisovatel a dramatik je v průběhu 60. let třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

O jeho dílech Rozkvetlý les nebo Zpověď masky se děti učí ve školách, k tomu přidává brilantní eseje, básně, povídky a hry pro tradiční představení kabuki a nó.

„Má neuvěřitelnou slovní zásobu a spojuje tradiční japonský styl s moderními metodami západní literatury,“ píše o něm s uznáním jeho britský kolega Andrew Rankin.

Soukromá armáda

V roce 1955 začíná Mišima měnit svůj dosavadní život. „Intelektuálové kladou příliš malý důraz na cvičení těla,“ prohlašuje a sám jde příkladem. Stále více času tráví posilováním a tréninkem kendó, japonského tradičního umění boje s mečem.

Absolvuje vojenský výcvik, prosazuje krajně pravicové politické názory a propaguje návrat k tradicím. „Přijetím západních hodnot Japonsko ztrácí svou národní identitu a osobité kulturní dědictví,“ tvrdí. V říjnu 1968 pokročí ještě dál.

Zakládá soukromou milici, oddanou národním tradicím. Dá jí jméno Tatenokai neboli Společnost štítu. Tato osobní armáda se zanedlouho zapíše do japonských dějin, ovšem slavným písmem to právě nebude…

Všichni jste samurajové!

25. listopadu 1970 Mišima se spolu s dalšími čtyřmi členy Tatenokai vypraví na domluvenou návštěvu armádní základny Ičigaja v Tokiu.

„Pan Jukio Mišima přijede autem kolem 11. hodiny, pusťte ho bránou a doprovoďte ho na velitelství,“ zní pokyn pro strážní službu. Zpočátku návštěva u velitele, generálporučíka Kanetoši Mašity, probíhá v přátelském duchu.

Mašita se zajímá i o samurajský meč, který si spisovatel přinesl. Za okamžik už ale čepel rituální zbraně míří na jeho hruď. Generál končí přivázaný k židli a členové Tatenokai po krátké potyčce s dalšími důstojníky přebírají velení nad základnou.

Mišima nechává na dvůr nastoupit osm stovek vojáků. Z balkonu pak v pravé poledne, oděn ve vlastní uniformě a s bílým šátkem na hlavě, přednese projev, v němž vyzývá ke státnímu převratu.

„Vy všichni jste samurajové, proč byste chránili ústavu, která popírá vaši podstatu?“ hřímá.

Žít navždy

Pokud Mišima čeká nadšenou odezvu, mýlí se. Shromáždění vojáci reptají, ozývají se nadávky a spisovatelova slova zanikají ve všeobecném hluku. „Copak se mezi vámi nenajde ani jediný, který by mě následoval?“ křičí Mišima. Po deseti minutách to vzdává.

Vrací se do místnosti se svázaným velitelem. „Zdá se, že mě nikdo nepochopil. Teď už mám jen jedinou možnost,“ prohlásí. Usadí se na červený koberec tři metry od dosud svázaného generála a spáchá rituální sebevraždu seppuku.

„Lidský život je omezený, ale já chci žít navždy,“ píše v dopise na rozloučenou, který zanechává své manželce. Jeden z nejvýznamnějších japonských autorů 20. století svým činem vstoupí do historie víc než svými 40 romány.