„Věděl jsem to,“ promne si ruce britský archeolog Bernard Grenfell, když se mu v roce 1897 podaří poblíž Káhiry vykopat velké množství papyrů. Aristotelovy spisy, po nichž tak vehementně pátrá, mezi nimi však nejsou. Po těch jako by se slehla zem. 

Na čele filozofa Aristotela (384–322 př. n. l.) se rýsují drobné vrásky. Od rána sedí za stolem a horečně něco sepisuje. Čas ho tlačí, už za hodinu má stanout před studenty v athénském Lykeiu. Je důkladný – píše, škrtá a přepisuje.

„Tyto poznámky nebyly psány systematicky… a nebyly určeny veřejnosti. Občas si protiřečí nebo jsou nejasné,“ podotýká současný britský spisovatel Joel Levy. Některé texty vypadají spíš jako poznámky Aristotelových žáků než jeho samého.

Ironií osudu je, že právě tyto texty jako jediné přežijí až do současnosti. Ještě v antické době jsou zkompletovány zhruba do 30 děl, známých pod souhrnným názvem Corpus Aristotelicum.

Kam se ztratil zbytek Aristotelova rozsáhlého díla, většina básní a filozofických dialogů, však zůstává záhadou…

Uloženy v šachtě

Řecký učenec byl přitom nesmírně plodným autorem. A měl dokonale vybroušený styl. Například Říman Cicero (106–43 př. n. l.) o něm napsal, že „plyne jako řeka“. Bohužel, většina tohoto díla je dnes známá pouze z citací a výpisků jiných autorů.

Aristotelova díla se pochopitelně neztratila ze dne na den. Řecký historik Strabón (asi 63 př. n. l. – 19 n. l.) uvádí, že slavný filozof je ještě za svého života předal žákům v Lykeiu a teprve poté, co zemřel, je získal jistý Neleos ze Skepsidy.

Jeho rodina později všechny materiály uložila do podzemní šachty, aby unikly pozornosti hrabivých sběratelů knih.

Neopsané zmizí

Patrně v roce 86 př. n. l. se jich zmocnil římský vojevůdce a diktátor Lucius Cornelius Sulla (asi 138/134–78 př. n. l.), odvezl je do Říma a tam prodal. Teprve po letech přešly do vlastnictví filozofa Andronika z Rhodu, který ještě v 1. století př. n. l.

pořídil jejich systematický seznam a opatřil je vysvětlivkami. „Víme, že v té době byly dostupné i Aristotelovy dialogy, zveřejněné ještě za jeho života. Co se s nimi stalo pak, zůstává nejasné,“ píše Levy.

Patrně je potká podobný osud jako většinu díla velkého filozofa – ztratí se při přepisování kopií. Co se totiž v antice neopíše, to prostě zmizí…

Skladiště svitků

Neznamená to ale, že zlomky děl nemohou dodnes někde ležet. V roce 1880 je například v Egyptě nalezena část ztracené Ústavy Athéňanů sepsaná Aristotelem, řadu starověkých papyrů později objeví poblíž Káhiry i archeolog Bernard Grenfell (1869–1926).

Ztracené dialogy mezi nimi sice nejsou, to však vědcům nebrání, aby po nich pátrali dál. Stále tu totiž existuje jistá možnost, že kdesi ve světě se nachází skladiště starých svitků či kodexů, které zázračně přežily tisíce let zapomenutí a svárů.

Nejčastěji se v tomto ohledu mluví o starých klášterech, kde se knihy soustřeďovaly od pozdního starověku a kde plamen vzdělanosti hořel i stovky let poté. Většina těch evropských již byla prozkoumána, stále však zbývají ty na Blízkém východě…