Šejdíř, zlodějíček, sedmilhář, šarlatán a nactiutrhač – i tak je nazýván známý letopisec Václav Hájek z Libočan, autor tolik oblíbené Kroniky české. Nejednou mu totiž hrozilo vězení. A nejen za krádeže! 

Václav Hájek z Libočan (†1553) přichází na svět koncem 15. století na Žatecku, šlechtický titul získal pravděpodobně už jeho otec. Zprvu působí jako kališnický kněz, ale po roce 1521 přestoupí ke katolictví.

Necelé tři roky nato již plamenně káže v klášteře u sv. Tomáše na Malé Straně v Praze a zvládne obhospodařovat i farnost v Rožmitále na Příbramsku a spravovat nedaleké zlaté doly.

Roku 1527 je jmenován děkanem na Karlštejně, kde mu učaruje množství vzácných listin, jež jsou na hradě uloženy. V tu dobu pojme rovněž úmysl napsat kroniku. Bohužel se mu přespříliš zalíbí i hradní inventář, a tak je po šesti letech za krádeže sesazen z úřadu.

To ovšem protřelého duchovního nijak neodradí od toho, aby si zajistil správcovství vyšehradské kapituly, třebaže ho neprovází nejlepší pověst. Když je odvolán i z této funkce, věnuje se nadále svým kázáním u sv. Tomáše – podle dobových pramenů prý velmi důsledně a svědomitě.

Geniální vypravěč

Jsou to právě Hájkovy mimořádné řečnické schopnosti, které předznamenají i budoucí úspěch jeho kroniky. Pracuje na ní přes šest let a svým vypravěčstvím předčí Kosmu (asi 1045–1125) i Dalimila (počátek 14. století), třebaže z nich hojně čerpá.

Začne stejně jako oni praotcem Čechem, ovšem bez uzardění připojí k jeho příchodu do nové vlasti smyšlené datum 644. „Když mu legendy připadaly suchopárné, oživoval je vlastními historkami, například pověstí o Horymírovi či o Daliborovi,“ zmiňuje se současný spisovatel Vít Haškovec.

Hájek tak k nadšení čtenářů objasní vše, s čím si dodnes lámeme hlavy. U každé události ví, kdy a kde se přesně udála, přičemž většinu z nich vylíčí s dechberoucími podrobnostmi. Dokonce uvádí i přesné hodiny!

Stále bez peněz

Poslední stránky kroniky dokončí v roce 1539 a v témže roce zakoupí na Malé Straně útulný dům, kde se usadí. Vydání jeho objemného spisu zdánlivě nic nebrání.

Ke slovu se však přihlásí šlechtici, kteří Hájkovi pomáhali shánět materiál a financovali písaře, jež pro něj pracovali. Ti hodlají kroniku bedlivě pročíst a vyškrtat z ní vše, co by hovořilo proti katolické šlechtě či nějak hanělo jejich předky.

Když je dílo „zcenzurováno“, uvolí se čáslavský rytíř Václav Halaš z Radimovic financovat jeho tisk. Zůstane však jen u slibů. Hájek tak shání peníze, kde se dá, a když je konečně získá, část vytištěných archů shoří při požáru Malé Strany. Jeho kronika se tak ke čtenářům dostane až v roce 1543.

Pomůže až král

Za své zásluhy je jmenován proboštem ve Staré Boleslavi. I tady se svéhlavý kronikář ale zaplete do ožehavého sporu. „Vždyť ta žena nic neprovedla!

Je nevinná!“ zastává se jedné z poddaných pana Arnošta Krajíře z Krajku (asi 1500–1555), kterou obvinili z čarodějnictví. Když se odmítne postavit za zájmy kapituly, je odsouzen a uvězněn v Bílé věži na Pražském hradě.

Propuštěn je až na rozkaz krále Ferdinanda I. (1503–1564). V roce 1549 se Hájek kapitulních hodností v Boleslavi vzdá a přesouvá se do Prahy. Poslední léta života stráví v klášteře dominikánek na Starém Městě. Zemře chudý a osamocený v roce 1553.