Na stromy obklopující londýnské tržiště Smithfield šplhají jako o závod mladí kluci. Z košatých korun chtějí přihlížet nadcházející podívané. Stejně jako většina obyvatel ostrovního království se roku 1467 nesmírně těší na chystaný rytířský turnaj. Ten ovšem už od počátku neprobíhá tak, jak si jeho pořadatelé vysnili…
V ruce Anthonyho Woodvilla (asi 1440–1483), lorda Scalese, je možné zahlédnout otevřený dopis a na lýtku zlatý podvazek. V roce 1465 totiž anglická královna přišla s nápadem uspořádat v Londýně opulentní rytířské klání. Důvodů má vícero.
Jednak chce lidem po letech bojů v rámci války růží dopřát trochu zábavy, zároveň by ráda více upevnila postavení Yorků v zemi. „Navíc toužila získat mocného spojence – Burgundsko,“ píše britský historik Robin Neillands (1935–2006).
Síly mají během turnaje změřit dva nejvyhlášenější rytíři té doby, královnin bratr Woodville a Antoine Burgundský (1421–1504), levoboček vévody Filipa III. Dobrého (1396–1467).
Královna Alžběta Woodvillová (asi 1437–1492), choť Edwarda IV. (1442–1483), klání odstartuje tím, že sourozenci předá „vyzývací“ dopis a zlatý pás na lýtko.
Usilovně trénují
Bohatě nazdobenými londýnskými ulicemi, jež lemují davy zvědavců, projíždí početný průvod. Antoine Burgundský se do metropole nad Temží vypraví v doprovodu 400 rytířů, šlechticů a panošů.
Nestane se tak ovšem přímo po výzvě v roce 1465. „Tehdy byl Bastard Burgundský (tak nelichotivě se Antoinovi v historii říkalo – pozn. red.) zaneprázdněn boji s Francouzi.
Na zápas tak došlo až o dva roky později,“ upozorňuje anglická historička Emma Levittová. Turnaj je domluven na červen 1467. Před jeho vypuknutím oba sokové usilovně trénují.
Královnin bratr cvičí na okraji hlavního města, syn Filipa Dobrého, který se honosí titulem hrabě de La Roche, se několik týdnů zdokonaluje v Dijonu. Na konci května se pak přeplaví přes kanál La Manche a na začátku června dorazí do Londýna.
Končí pod koněm
Z improvizované arény se ozývá hlasité ržání koní. Pro konání turnaje je vybráno rozlehlé tržiště Smithfield, které je vyklizeno a obehnáno dřevěnými tribunami. Klání začne za obrovského zájmu veřejnosti 11. června.
Řada mladíků ho dokonce sleduje z korun nedalekých stromů. Obsypané lidmi jsou samozřejmě i okolní domy. Rivalové proti sobě nejprve vyjedou s kopími. Oba dva ale minou, a tak se následně do sebe pustí meči.
„Woodville pobídl oře a prudce narazil do Antoina, který spadl na zem, kde ho zalehl kůň,“ líčí Levittová. Burgundskému šampionovi se nic vážného nestane, jeho hřebec ale na následky zranění uhyne.
Obvinění z podvodu
Otřesený hrabě de La Roche se jen těžce zvedá ze země. Jakmile se vzpamatuje, obviní lorda Scalese z toho, že zbroj svého koně proti pravidlům opatřil ostrými bodci. Turnaj tak vůbec neprobíhá tak, jak by si král Edward IV. s chotí přáli.
Namísto velké slávy musí panovník záhy zažehnávat blamáž. Boj proto zastaví a vyzve lorda Scalese, aby mu svého vraníka ukázal. Ten k němu okamžitě přikluše.
Edward na sedle ani brnění nic závadného neobjeví, nebo to alespoň tvrdí… Následně hraběti nabídne jiného hřebce, aby mohlo klání pokračovat. Burgunďan o tom ale nechce ani slyšet, a tak je turnaj odložen na další den.
Jako na bitevním poli
Smithfieldské tržiště se rychle plní lidmi. Pokud panovník doufá, že druhý turnajový den přinese klidnější podívanou, tak se plete. Oba sokové stráví noc ve velkých stanech u arény, do níž vstoupí každý svým vchodem. Pak se do sebe pustí sekyrami.
„Ztratili nad sebou veškerou kontrolu. Bojovali jako na bitevním poli,“ popisuje Levittová.
Navzájem se několikrát udeří takovou silou, až se jim na brnění objeví hluboké vrypy. „Zdálo se nevyhnutelné, že boj skončí smrtí jednoho z nich, nebo obou,“ dodává historička.
Woodville dokonce během jednoho útoku rozřízne Burgunďanovo hledí. Opět proto zasáhne král, který po dvou hodinách klání ukončí s tím, že oba rytíři ukázali výjimečné nadání a jsou si víc než rovni…
Pohroma stíhá pohromu
Pohledný Antoine Burgundský náhle zesiná a divže se nesveze na zem. Jen pár dní po skončení turnaje, kdy nadále pobývá v Londýně, ho navštíví spěšný posel, jenž mu sdělí, že mu zemřel otec.
Na plánovaná jednání s anglickým králem tak prakticky nedojde a hrabě kvapně odcestuje domů. A záhy je ještě hůř. „K dovršení všeho se vrátil mor a po celé zemi ho šířili diváci, kteří se vraceli z turnaje domů.
Událost, která slibovala spoustu nevinné zábavy, skončila pohromou,“ uvádí Neillands. Aby toho nebylo málo, brzy se opět rozhoří i válka růží. Edwarda IV. a královnu může těšit jediné – turnaj jim přece jen dopomohl získat burgundské spojenectví. To je následně stvrzeno svatbou panovníky sestry s novým vévodou.
Foto:: Wikimedia.org, Meisterdrucke.com
Lucrezia Tornabuoniová (1427–1482) se dává do psaní veršů. Italská patricijka vytvoří nejvíce básní po smrti manžela Piera Medicejského. A jsou velmi dobré. Pochvalu si vyslouží i od básníka Angela Poliziana.
Sultán Mehmed II. (1432–1481) se do dějin zapíše dobytím Konstantinopole. Nedlouho poté, co město získá, v něm začne budovat jednu zahradu za druhou. Panovník totiž miluje zeleň. Řadu květin ve svém paláci dokonce sám zasadí.
Říše středu má nového císaře. Roku 1464 se jím stává Čcheng-chua (1447–1487). Velký vliv přitom na něj má jeho někdejší chůva. O téměř 20 let starší Wan Čen-er je tehdy už mladíkovou milenkou.
Německý sochař Veit Stoss (1447–1533) začíná pracovat na své nejnovější zakázce. Po přestěhování do Krakova v roce 1477 pod jeho rukama vzniká oltář pro kostel Nanebevzetí Panny Marie. Výsledkem je skvost gotického sochařství.
Na sklonku listopadu 1465 opouští Prahu poselstvo, vedené Jaroslavem Lvem z Rožmitálu. Do západní Evropy je vysílá král Jiří z Poděbrad, který doufá, že mezi panovníky získá spojence a ukáže, že Češi nejsou žádní kacíři.
Na zemi leží stovky mrtvých. Roku 1467 přerůstají půtky mezi vlivnými klany Hosokawa a Jamana v krvavou válku. Ta nesmírně destabilizuje zemi. Následujících 100 let se v Japonsku nese ve znamení nepokojů a bojů.
Španělský Valladolid je svědkem mimořádné události. 19. října 1469 v něm potají uzavírají sňatek Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský. Svatba se ukáže jako nesmírně důležitá, neboť otevře cestu ke sjednocení Španělska.
Truhlář Henri de Vigne si prohlíží výsledek své práce. Roku 1469 vyrábí pro francouzského krále Ludvíka XI. první biliárový stůl, potažený suknem. Jeho výška je uzpůsobena tak, aby panovník co nejméně namáhal nemocná záda.