Homera Collyera objeví policisté v křesle. Po smrti je asi deset hodin, jak určí pitva. Jen o pár metrů dál leží na zemi jeho bratr Langley. Také je mrtvý!
Jeho tělo se však najde až po několika týdnech během vyklízení desítek tun odpadu, který oba bratři v průběhu let ve svém domě nashromáždili!
S rodiči bydlí v honosném čtyřpatrovém domě v newyorské čtvrti Harlem. Jejich otec pracuje jako gynekolog a má pověst podivína.
Aby také ne, když Herman Collyer (1857–1923) do práce často jezdí po řece East River na kanoi, kterou nosí zpátky na zádech přes město!
Se svými syny Homerem (1881–1947) a Langleym (1885–1947) má však hezký vztah a chce pro ně jen to nejlepší. Často si s nimi hraje a zajistí jim kvalitní vzdělání.
Oba bratři vystudují prestižní Kolumbijskou univerzitu v New Yorku – Homer práva a Langley inženýrství –, najdou si dobré zaměstnání a dál bydlí v rodné harlemské vile. Ani jeden se sice neožení, ovšem jinak vedou normální život jako běžní Newyorčané.
Dům plný nástrah
Rok 1933 ale všechno změní. Homer v důsledku těžké cukrovky oslepne! „Musím se o něj postarat,“ rozhodne se Langley. Nemohoucí bratr se stává středobodem jeho života. Langley dává výpověď, přeruší veškeré kontakty s přáteli a brzy téměř nevychází z domu.
Kvůli hospodářské krizi se do jejich čtvrti přistěhovala řada pochybných lidí, a tak se celé dny věnuje zabezpečení vily. Všechny vchody opatří důmyslnými pastičkami a nespočet nástrah, barikád a různých překážek „nainstaluje“ i po pokojích.
Kromě toho vyrábí nejrůznější přístroje, například ze starého osobního vozu značky Ford udělá elektrický generátor. Langley si prostě vsugeroval do hlavy, že se svět řítí do záhuby, a na očekávané nepokoje chce být po všech stránkách připraven!

Všechno se může hodit
Plyn, elektřinu i vodu už jim dávno odpojili. Langleymu je to však jedno. Vlastně ho zajímá jediná věc – aby jeho bratr zase viděl. „Stačí, když budeš jíst arašídové máslo, černý chleba a 100 pomerančů týdně!“ uklidňuje pořád dokola Homera.
Těžko říct, jak k tomuto nesmyslu došel, nicméně několikrát týdně vyráží po setmění do města, aby všechny potřebné „léky“ nakoupil! Vždycky s sebou domů přitáhne i nějaké harampádí, které vyštrachal někde v koši nebo na odlehlém dvorku.
Všechno se přece jednou může hodit! A Langley nezapomíná ani na noviny, aby měl bratr co číst, až zase bude vidět. V průběhu let nashromáždí tisíce tiskovin, které pečlivě svazuje a vrší do štosů.
Rozdrtily ho krabice
„Z jejich domu se line strašlivý zápach! Něco s tím udělejte!“ zavolá v březnu 1947 na policii jeden ze sousedů. Strážníci se pořádně zapotí, než se do „pevnosti“ bratří Collyerových konečně dostanou. Uvnitř narazí na obrovské hromady odpadu.
Při zběžné prohlídce, která jim zabere několik hodin, objeví Homerovo tělo. Slepý stařec zemřel v důsledku podvýživy. Kam se ale poděl jeho bratr?
Policie po něm vyhlásí pátrání po celých Spojených státech amerických a úřady současně nechají opuštěný „dům hrůzy“ vyklidit. Pracovníci pověřené firmy se nestačí divit, co všechno objeví.
Koňskou čelist, zbraně, kočárky, lidské orgány naložené ve sklenicích, klavíry, několik živých koček… Celkem vyklidí přes 100 tun odpadu! Mezi všemi těmi „poklady“ bohužel leží i bezvládné tělo Langleyho.
Podle všeho se chytil do jedné ze svých vlastních pastí a rozdrtily ho kovové krabice. Vyčištěný dům prohlédne statik a rozhodne o jeho demolici.
O něco později je zde založen parčík bratří Collyerových, kteří se v Americe stali synonymem pro „křečkování“, jež se projevuje patologickým hromaděním věcí.
*** Ubytoval se ve starém sudu ***
* Řecký filozof Diogenes (asi 412–323 př. n. l.) se zřekne veškerého majetku. Nějaký čas údajně žije v sudu a nechá si jen dřevěnou misku, které se však nakonec také zbaví.

* Lidé se mu hnusí, manželství nesnáší a opovrhuje sexem, protože nechce být otrokem ničeho a nikoho… Ač to zní paradoxně, právě po něm pojmenuje moderní psychiatrie „křečkování“ jako Diogenův syndrom.
* Podle jedné teorie je to kvůli tomu, že Diogena a novodobé „křečky“ spojuje přesvědčení o pomíjivosti…Zatímco starověký filozof kvůli ní majetek odmítal, lidé trpící touto poruchou se pomíjivosti bojí natolik, že převážně bezcenné věci musejí hromadit.