Heřman Černín má jednu obrovskou vášeň, a to hromadit peníze. Po bitvě na Bílé hoře si přijde na obrovské jmění. Skupuje panství pod cenou a s velkým ziskem zásobuje Valdštejnova vojska. Čím je bohatší, tím je i hamižnější!
V mládí to přitom Heřman (1576–1651) neměl vůbec jednoduché. Když mu umírá otec, je mu pouhých 14 let a zbývá mu po něm jen prázdná kapsa. Příbuzní se jako supi slétnou na jeho majetek.
Zřejmě na přímluvu Vratislava z Pernštejna (1530–1582) se ocitne v Itálii, kde se jeho výchovy ujme kníže Vespasianus Gonzaga (1531–1591).
Nějakou dobu Heřman stráví v armádě, načež se vydá se svým švagrem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (1564–1621) na cestu do Svaté země. Je to mimořádně náročná pouť. Kryštof svoje zážitky zachytí v cestopise, který se stane ve své době bestsellerem. Už tehdy na něj Heřman žárlí…
Ve stínu švagra
„K čertu,“ uleví si Černín, když se dozví, že Rudolf II. (1552–1612) jmenoval jeho švagra nejvyšším stříbrníkem a přijal ho do panského stavu. Tolik se mu přitom snaží vyrovnat!
U dvora se mu sice nedaří špatně, ale se svým vzdělaným a ambiciózním švagrem se nemůže rovnat. Zadostiučinění přijde až v roce 1616, když vede poselstvo Rudolfova mladšího bratra a nástupce Matyáše (1557–1619) k tureckému sultánovi Ahmedovi I. (1590–1617).
Díky Černínovu vynikajícímu diplomatickému umění se na jistý čas podaří odvrátit nebezpečí války. Během ročního pobytu si Heřman do sytosti užívá sultánovo pohostinství. Není prý noci, kdy by nenavštívil turecké lázně, nebo nevěstinec!
Císařská odměna
Během stavovského povstání katolík Heřman odejde do exilu, v roce 1620 se ale vrací v řadách císařského vojska. Zúčastní se bitvy na Bílé hoře a díky následnému skupování konfiskovaného majetku poražených si přijde na velmi slušné peníze.
Ty navíc umí šikovně množit. Jeho triumfem je získat panství pod cenou. Tak je tomu například v roce 1622, kdy nakoupí statky Petršpurk, Soseň a Pšovlky v západních a středních Čechách.
Jejich odhadní cena činí téměř 100 000 zlatých, ale Černín má zaplatit 76 000 zlatých, přičemž fakticky uhradí jen 49 000 zlatých, protože císař mu z této kupní ceny zbytek promine.
Ženě nic nedá
V roce 1625 se navíc stává zásobovatelem armády Albrechta z Valdštejna (1583–1634). Císaři poté předkládá bez meškání účet ve výši 114 000 zlatých. „To je v přepočtu skoro dvanáct milionů našich korun,“ zmiňuje se historik Zdeněk Kalista (1900–1982).
S rostoucím majetkem je však Černín stále hamižnější. Den co den objíždí svá panství a pečlivě kontroluje účetnictví. „Věděl o každé hromadě obilí na sýpkách, a jak dovedl zatáčeti s úředníky svými,“ píše historik Josef Pekař (1870–1937).
Až do pozdního věku je hrabě plný síly. Ještě v 68 letech vyráží na druhou diplomatickou cestu k tureckému sultánovi, za níž vyinkasuje další tučný honorář.
Když v roce 1651 umírá, všechen svůj majetek odkáže prasynovci Humprechtu Janu Černínovi (1628–1682), své manželce nezanechá nic.