Radní Karlových Varů chtějí mít ve městě novou kolonádu. Vypíšou hned několik architektonických soutěží, vítězný návrh však nedokážou vybrat. Žádný se jim prostě nelíbí. Nakonec sáhnou po „osvědčeném jménu“.
Osloví architekta Josefa Zítka, který navrhl budovu Národního divadla v Praze a svět ohromil projektem Zemské galerie a muzea v německém Výmaru.
Patrioti se bouří
Starou dřevěnou kolonádu nad Novým pramenem strhnou dělníci k zemi. V roce 1871 se na jejím místě začíná stavět nová, kamenná od Josefa Zítka (1832–1909). Uznávaný architekt původně navrhl dvoupodlažní stavbu v novorenesančním stylu.
Ovšem karlovarští radní ji odmítli financovat, a tak se musel spokojit s přízemní sloupovou halou.
Mlýnská kolonáda je dokončena v roce 1881 – o 12 let později bude prodloužena na současných 132 metrů – a zdobí ji kazetové stropy či 12 alegorických soch kalendářních měsíců. „Vypadá jako kuželkářská dráha!
Podobá se záhonu chřestu!“ kritizují Zítkovo dílo místní patrioti, nicméně návštěvníci lázní se v jejích prostorách cítí dobře a dílo obdivují.
Klid na prvním místě
Vincenz Priessnitz si na okázalost nepotrpí. Považuje ji za škodlivou, a ve svých lázních v Gräfenberku (Jeseníku) staví strohé domy ve venkovském stylu. Po jeho smrti se to ale změní.
Noví majitelé začnou budovat lázeňský komplex, jehož dominantou se v roce 1910 stává sanatorium Priessnitz.
Honosnou stavbu v duchu moderního historismu navrhne slezský architekt Leopold Bauer (1872–1938), který věnuje velkou pozornost pohodlí návštěvníků. Každý pokoj má balkon, z něhož je pěkný výhled.
Navíc ubytovací část je oddělena od provozních i společenských prostor, takže pacienti mohou v klidu odpočívat.
Na pylonech trůní draci
Náchodský rodák Jan Letzel (1880–1925) se proslaví budovami z betonu, které vyprojektuje v Japonsku. V rodné zemi po sobě zanechá jedinou stavbu, a to secesní Pavilon Dvorana v Lázních Mšené.
Architektonický skvost, postavený v letech 1904–1905, Letzel ozvláštní řadou cizokrajných prvků. Například vstup zdobí nika s freskou v orientálním stylu a dřevěné pilířky (pylony) jsou ukončeny dračími hlavami.
Dvorana dnes slouží návštěvníkům lázní jako jídelna, kavárna a občas i jako taneční sál.
Kolonádu nepotřebovali
Na rozdíl od většiny lázeňských měst Karlova Studánka krytou kolonádu nemá. Její funkci v minulosti plnil Lázeňský salon, jemuž se dnes říká Hudební hala.
Hostům sloužil hlavně při škaredém počasí – pili zde ohřáté ovčí mléko, povídali si a později sem chodili na koncerty.
„Je to unikátní dřevěná stavba na kamenném základu a je členěna toskánskými sloupy,“ dodává zaměstnankyně lázní Klára Pavlíková. Hudební hala byla postavena ve 30. letech 19. století a až na drobné úpravy se dochovala v původní podobě!
Láká politiky i umělce
Nejstarším lázeňským domem ve Františkových Lázních je současný hotel Tři Lilie, který v letech 1793–1794 vybudoval Anton Josef Loimann (1755–1837).
Jeho syn Kryštof (1789–1862), pozdější první starosta tohoto lázeňského města, k němu přistaví soukromé lázně a díky dalším stavebním úpravám získají Tři Lilie dnešní atriovou podobu s nádvořím.
Reprezentativní dům si oblíbí německý básník Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) a ubytuje se v něm i rakouský kancléř Metternich nebo spisovatel Vítězslav Nezval (1900–1958).
Války naštěstí přežije
K dominantám Mariánských lázní patří novobarokní Hlavní kolonáda. Její ocelo-litinovou konstrukci vyrobily na konci 19. století blanenské železárny. A právě výběr materiálu se kolonádě Maxima Gorkého, jak se jí také říká, málem stane osudným.
Během obou světových válek „jí hrozilo rozmontování, aby bylo dostatek materiálu na výrobu zbraní“, vysvětluje současná publicistka Jana Strejčková.
V rámci rozsáhlé rekonstrukce v 80. letech minulého století přibude na kolonádě proslulá zpívající fontána.
Útulná barevná pohádka
V samém srdci lázní Luhačovice kousek od kolonády stojí hotel Jurkovičův dům. Původní „Janův dům“ z 18. století přestavuje v roce 1902 slovenský architekt Dušan Jurkovič (1868–1947).
Dvě staré budovy spojí do jedné, kterou zvýší o další patro a podkroví. Jurkovič umně skloubí prvky lidové a moderní architektury, zkombinuje vepřovice s dřevěnými konstrukcemi a celou budovu vyzdobí zvnějšku i zevnitř pestrobarevnou malbou. Výsledkem je na pohled útulná stavba, které se začne říkat „barevná pohádka“.
