S vypětím všech sil dokončuje stárnoucí Pietro Perugino své poslední dílo. Jde o fresku Madony s dítětem v kostelíku v městečku Fontignano. O pár desetiletí dříve přitom patřil mezi nejvyhledávanější malíře Itálie.

„Za peníze byl ochoten zaprodat duši,“ uvádí životopisec Vasari. Zničila Peruginovu hvězdnou kariéru hamižnost?

Na hlavní oltářní stěně v Sixtinské kapli ve Vatikánu se rýsuje freska Narození Páně. Jejím autorem je Pietro Perugino (asi 1452–1523). Ten zde pro papeže v letech 1480 a 1482 vytvoří celkem tři díla. Tehdy 30letý malíř je na vrcholu slávy.

„Těšil se takové oblibě jako dnešní celebrity,“ míní současný italský historik umění Marco Pierini. Malíř je doslova zavalen zakázkami.

Podle Pieriniho je tehdy známější než jeho současník Leonardo da Vinci (1452–1519). „Byl sice nejslavnějším malířem své doby, ale záhy se na něj zapomnělo,“ upozorňují ovšem autoři dokumentu Perugino – Věčná renesance. Je pravda, že malířův rychlý pád zapříčinilo jedno jediné plátno?

Spal v truhlici?

V malířské dílně v centru Florencie to hučí jako v úlu. Pod vedením Andrey del Verrocchia (1435–1488) se zde učí i několik mimořádně talentovaných mladíků. Vedle da Vinciho je to také Pietro Vannucci.

Ten na svět přišel okolo roku 1452 nedaleko Perugie, podle níž záhy získá přízvisko. Podle životopisce Giorgia Vasariho (1511–1574) to právě on zprvu nemá lehké, neboť pochází z nejnuznějších poměrů.

„Vydal se do Florencie, kde řadu měsíců spával jako chuďas v truhlici, protože neměl na jiné lůžko,“ uvádí. Jde však jen o legendu. Jak zjistili historici, Pietro pocházel z vyšší třídy a bídou nikdy netrpěl.

Zakázky se hrnou

Freska s námětem klanění tří králů je skoro hotová. O Peruginova díla je už od malířova mládí obrovský zájem. První velkou zakázku Pietro získává roku 1475 od převora servitů v Perugii.

Jde o fresku Klanění tří králů v křížové chodbě zdejšího kostela Panny Marie. Perugino na ní zachytí velké množství postav, včetně svého učitele. Následně ještě vymaluje oblouky nad sloupořadím.

Za obě díla „sklidil velkou a zaslouženou chválu“, jak píše Vasari. Po jejich dokončení se další zakázky jen hrnou. O mladíkovy práce mají zájem v Sieně, Boloni, Neapoli i ve Francii. A Pietro se snaží všem zájemcům vyhovět. Je na roztrhání…

Tvoří pro papeže

Sixtinskou kaplí se rozléhá klapot kroků. Prochází jí papež, který se jde podívat, jak postupují práce, jež zadal Peruginovi. Pietro je tehdy považován za největšího soudobého umělce.

Papež Sixtus IV. (1414–1484) ho proto roku 1479 „s velikou slávou povolal do Říma“. Perugino nejprve tvoří pro Svatého otce v chrámu sv. Petra. Následně namaluje šest výjevů v Sixtinské kapli, tři z nich dokonce na hlavní oltářní stěnu.

Ačkoli si Pietro nevede špatně, fresky později ustoupí jinému dílu. Malířův rival Michelangelo (1475–1564) je strhne a na jejich místě vytvoří svůj Poslední soud.

Je to neohrabanec?

Peruginova tvář se krabatí zlostí. „Taková urážka!“ cedí skrz zuby. V roce 1482 se vrací do Florencie, kde si zřídí dílnu a koupí několik domů. Stále je přitom zavalen prací.

Zřejmě i proto se v jeho dílech začínají objevovat tytéž postavy s podobnými gesty i výrazy. Výtvarné umění se tehdy navíc rychle vyvíjí. Perugino ovšem zůstává věrný svému stylu, jenž zastarává.

Když Michelangelo spatří jeho nejnovější díla, označí ho za neohrabance. Uražený Pietro věc žene až před soud, se stížností ale neuspěje.

Pád z výsluní

„Použil jsem postav, které jste kdysi chválili,“ podivuje se Perugino. „Mohu za to, že se vám teď už nelíbí a že je nechválíte?“ brání se. Jeho sláva se otřásá v základech.

Poslední velkou zakázku malíř získal ve Florencii roku 1504. Pro hlavní oltář baziliky Santissima Annunziata maluje obraz Nanebevzetí Panny Marie. Úspěch s ním ovšem neslaví. Ba naopak. Ze všech stran se na něj snáší kritika.

Vyčítána je mu fádnost a tuctovost. Obraz je proto umístěn až dozadu k chóru, a ne na oltář. Nároční Florenťané ho ovšem mají za tak špatný, že si vynutí jeho svěšení a odstranění z baziliky.

Ve stínu svého žáka

Pohroma střídá pohromu. Po neúspěchu ve Florencii se Pietro odstěhuje do Perugie, kde ho přepadnou lupiči. Sotva si zachrání holý život. Vzhledem k tomu, že malíř při sobě nosil valnou část hotovosti, přišel o obrovskou sumu peněz.

Velkou inspirací mu tehdy zůstává jeho žena, většina Peruginových madon nese její tvář. Zájem o malířova díla ovšem uvadá. Může za to i umělcův učedník, jímž je slavný Raffael Santi (1483–1520). Ten převezme učitelův styl, jejž ovšem výrazně zdokonalí.

Definitivní tečku za Peruginovým vzestupem a pádem učiní mor. Renesanční mistr mu padne za oběť v roce 1523.