„V žádném případě nikam nepojedeme,“ kroutí mnozí vězni terezínského ghetta hlavou, když je jim oznámeno, že se mohou přihlásit do výjimečného transportu. Slibům, že vlak tentokrát nezamíří tzv. na východ, ale pojede do neutrálního Švýcarska, téměř nikdo nevěří.
Tatínek Věry Andrysíkové se přesto rozhodne na tuto kartu vsadit. Ví, že od nacistů se může dočkat zrady, nicméně svou rodinu do transportu přihlásí. V den, kdy nastupují do vlaku, se snad všem honí hlavou jediné:
„Co když přece jen jedeme do ještě většího nebezpečí?
Zemřeme, nebo budeme zachráněni?“ Někteří z terezínských vězňů totiž už v té době mají zprávy, které naznačují existenci vyhlazovacích táborů, v nichž je situace ještě horší než v ghettu, a kde dokonce jde o holé životy.
Odpor není povolen
„My nenastoupíme,“ dovolí si odpor tatínek nebo strýček Bedřišky Winklerové (*1932). Oba nejspíš mají kusé informace o plynových komorách. Na komandatuře SS se však neodmlouvá a veliteli tábora Karlu Rahmovi (1907–1947) už vůbec ne.
Vysoce postavený nacista pouze opáčí: „Vy pojedete, Winkler.“ Jen výjimečně tato skutečnost neznamená utrpení…
Lež, nebo skutečnost?
Strach je během cesty všudypřítomný. Vlak s 1226 lidmi navíc nejprve skutečně míří směrem, z něhož se zdá, že nakonec skončí v Polsku. Cesta je zdlouhavá a náročná, protože se prodlužuje objížděním zničených tratí.
„Vždyť u tohoto transportu psali, že se z něj můžeme kdykoliv odhlásit,“ uklidňují se nejspíš někteří deportovaní. Pravda, tato věta tam nikdy předtím nebyla, jenže i ta může být prachsprostou lží a manipulací.
Po dlouhých dvou dnech, 7. února roku 1945, ovšem vlak konečně překonává hranice. „Jsme ve Švýcarsku!“ radují se teď už bývalí terezínští vězni, když projíždějí městečkem Kreuzlingen.
Na svátky není čas
Švýcarka Recha Sternbuchová (1905–1971) a její manžel Isaak – oba ortodoxního židovského vyznání – pomáhají, kde jen mohou.
Recha převádí přes hranice uprchlíky, pašuje falešná víza do Německa a Rakouska a s manželem se mimo jiné snaží informovat americké Židy o tom, co se v Evropě právě děje.
„Musím spěchat,“ rozhodne se prý v den, kdy má její syn bar micva – slavnostní obřad, během něhož se podle židovské tradice stává z chlapce muž.
Místo do synagogy se Recha pouští na nebezpečnou cestu, protože se právě dozvěděla, že francouzští Židé jsou v nebezpečí. Přichází tak o synův důležitý okamžik a porušuje pravidla šábesu, kdy je zakázáno cestovat. Cítí však nutkavou potřebu pomoci těm, kteří se ocitají v nouzi.
Očistit své jméno
Když pak manželé, pracující pro Unii ortodoxních rabínů Spojených států amerických a Kanady a její humanitární výbor, navážou kontakt s bývalým švýcarským ministrem Jean-Mariou Musym (1876–1952), členem Křesťansko-demokratické lidové strany, využijí jeho známosti s Heinrichem Himmlerem (1900–1945), aby dosáhli svého.
Politika se jim podaří přesvědčit, ať se vydá na cestu do Berlína. Pro záchranu Židů tak dává všanc svůj život. Německé silnice, železnice i města jsou teď, v lednu 1945, totiž často bombardována.
Musy tak zřejmě činí ve snaze očistit své jméno, které je spojováno s profašistickým smýšlením. „Vydejte je,“ snaží se přimluvit u Himmlera za Židy.
Ten se na něj upřeně dívá skrze své brýle a hlavou mu možná běží myšlenky na válku, která se pro nacistické Německo nevyvíjí dobře. „Mohlo by to pomoci v jednání se Spojenci,“ přiznává si a slibuje půl milionu osob, realita však bude jiná…
Výjimečná čokoláda
„Přišel příkaz k sestavení transportu,“ oznamuje terezínská komandatura 3. února 1945. Kritéria jsou ovšem poměrně přísná, například musí jít o celé rodiny.
Sám velitel ghetta Rahm určuje, kdo bude smět odjet, přičemž si každého nejprve důkladně prohlédne. Není totiž žádoucí, aby se ve Švýcarsku dozvěděli, že věznění lidé živoří v nuzných podmínkách. Na kom je tedy strádání patrné, ten se do vlaku nesmí dostat.
Šťastlivci, co získají povolení a kteří si stále nejsou jisti, zda nejde o podvrh, vyfasují zavazadla a potraviny na cestu, mezi nimi například čokoládu, kterou už měsíce či roky neviděli.
Dokonce odjíždějí osobními vagony, nikoli těmi pro dobytek, kam je za běžných okolností mají nacisté ve zvyku namačkávat.
Hvězdy pryč
„Odpárejte si z oděvu hvězdu!“ dostanou během cesty přikázáno. „Že bychom skutečně jeli do Švýcarska, nebo je to jen další krok nelidské hry?“ napadá mnohé. „Zastavujeme!“ ozve se náhle. A skutečně, vlak se přestává hýbat.
Jsou těsně před švýcarskou hranicí, jenže dozorci ještě něco požadují. Muži se musejí oholit a ženy nalíčit, aby vypadaly zdravější. Za dva dny se konečně dostávají do bezpečí karanténního tábora v St. Gallenu.
Nejsou sice doma, ale mají co jíst, kde spát, je o ně postaráno, a hlavně – nehrozí jim nebezpečí transportu na smrt.
Odhodlaný svědekVítězslav Lederer (1904–1972) byl jedním z vězňů, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi. Tajně pak pronikl do Terezína, aby navázal potřebné kontakty a sehnal materiály o ghettu a mohl podat svědectví o nacistickém řádění.
Nebojácná baletkaFranceska Mannová (1917–1943) byla úspěšná polská židovská baletka, která se nacistům postavila v šatně před plynovou komorou v Osvětimi. Napadla tři dozorce, načež se k ní přidaly i další ženy. Posily ale vzdor rozmetaly.
Důležitý informátorSlovenský Žid Rudolf Vrba, vlastním jménem Walter Rosenberg (1924–2006), byl jedním z mála osvětimských vězňů, kterým se podařilo uprchnout. Navíc Spojencům podal zprávu o tom, co se ve vyhlazovacím táboře děje.
Geniální padělatel„Když budu hodinu spát, třicet lidí zemře,“ vypočítal si Adolfo Kaminsky (1925–2023), který uměl zfalšovat doklady tak, že nebyly k rozeznání od pravých. Šlo mu o život, on ale jako člen francouzského odboje zachraňoval jiné.
Drážďany pod útokemVe dnech 13.–15. února 1945 se na obyvatele Drážďan snášely spojenecké bomby, které ničily vše, co jim přišlo do cesty. Zemřelo okolo 25 000 lidí, padly tisíce domů i historických budov. Řada z nich byla obnovena až v 70. letech.
Tokio v plamenechAmerické letecké síly 9.–10. března 1945 shodily bomby na Tokio. Šlo o dosud nejničivější nálet v dějinách lidstva. Smrt způsobil více než stovce tisíc civilistů a byly při něm použity bomby speciálně upravené pro místní dřevěné domy.
Testování atomovky17. července – 2. srpna 1945 se na konferenci v Postupimi setkali Winston Churchill, Josif Stalin a Harry S. Truman, který tady informoval o úspěšném odpálení první atomové bomby v rámci testu Trinity.
Procesy s nacistyV listopadu 1945 byla zahájena série soudních procesů v německém Norimberku. Namířeny přitom byly proti válečným zločincům z řad nacistů a kolaborantů. Souzeni byli i pohlaváři jako Hermann Göring nebo Rudolf Hess.