„Nikdy nelži a nikdy při Bohu nepřísahej,“ pronáší na kost vyhublý muž, jehož kázání přihlíží početný dav lidí. Všichni mají zakloněné hlavy a hledí vysoko nad sebe. Šimon Stylita totiž poustevničí na velmi neobvyklém místě. Pro svůj asketický život si jako úplně první vybral sloup.
Z klášterní cely se i přes zavřené dveře dere do celého konventu nepředstavitelný puch. Mnichům, kteří kolem procházejí, slzí oči a je jim na zvracení. Místnost už několik let obývá Šimon (asi 389–459).
Jde o syna pastevce stád, který v mládí vstoupil do byzantského kláštera Teleda (v dnešní Sýrii). Zde vede mimořádně asketický život. Před Velikonocemi drží přísný půst, kdy 40 dnů nic nejí ani nepije. Záhy navíc zcela rezignuje na osobní hygienu.
Při svém sebemrskačství jde ještě dál. Jednoho dne si Šimon uváže kolem pasu provaz tak silně, až se mu na těle objeví nekróza, jež přiláká červy. „Pryčna bratra Simeona byla zcela pokryta vrstvou hmyzu,“ líčí ostatní mniši. To už je na ně moc. Svého kolegu umyjí a pak z kláštera vyženou.
Nechá se zazdít
Zesláblý Šimon se kvůli okovům nemůže skoro pohnout. Po vyobcování z konventu začne někdejší mnich žít jako poustevník. Daleko od lidí si postaví chatrč, v níž se během půstu dokonce nechá zazdít.
„Poté si zřídil na temeni hory Melanissa kamennou chýši bez střechy,“ uvádí spisovatel Isidor Vondruška (1865–1944). Zde se Šimon nechává připoutat okovy ke kameni a hladoví do bezvědomí.
Po dvou letech místo opustí a usadí se u Telanissy na severu dnešní Sýrie, kam za ním přichází stále více poutníků. Byzantský asketa k nim zprvu promlouvá z vyvýšeného místa, pak ze stoličky. Tu záhy vymění za pilíř. Právě díky němu získá i své přízvisko – řecky Stylita, Sloupovník.
Ve zvířecí kůži
Kbelík na silném provazu pomalu stoupá k vrcholku sloupu. Šimon svůj piedestal zvýší třikrát, až má úctyhodných 16 metrů. Na jeho špici si zbuduje plošinu se zábradlím o rozměrech metr krát metr. Lze tak na ní stát či sedět, ale ne ležet.
„Byl oděn šatem ze zvířecí kůže a na hlavě měl pokrývku z ovčí kůže,“ píše Vondruška. Na vrcholku sloupu má jen jednu jedinou věc, a sice kbelík, do něhož vykonává potřebu. Když je plný, spustí ho po provaze dolů.
Podle některých zdrojů mu ctitelé do stejného vědra následně nakládají skromnou stravu.
Úplně zčerná
Když věřící pozvednou zrak, spatří na pilíři tmavou vyhublou postavu, balancující na jedné noze. Šimon stráví na svém sloupu dlouhých 36 let. Na plošině se modlí, má z ní kázání i promluvy k lidu.
„Nutil chromé chodit, očišťoval malomocné, koktavým navracel řeč, ochrnutým dával sílu se pohybovat, trpícím dlouholetými neduhy navracel zdraví,“ vypočítává údajné úspěchy svého mistra poustevníkův žák Antónios.
Na vrcholku sloupu se Šimon postupně scvrkne a zčerná. Nikdy z něj ale nesestoupí na zem. Neučiní tak ani ve chvíli, kdy se mu na chodidle objeví krvavý vřed a musí stát na jedné noze.
Budoucí světec umírá 2. září 459. S rozepjatýma rukama se sesune na zábradlí a vydechne naposledy.