I když fouká slabý větřík, Giffard se nedokáže se svou vzducholodí otočit a letět nazpět. Je zklamaný, nicméně radost mu udělá alespoň to, že s ní může zatáčet. Je to pro něj důkaz, že plně řiditelná vzducholoď není hloupým výmyslem. Chce to jen víc času a peněz, aby ji byl schopen sestrojit…

Síla páry ho přitahuje už od dětství. Rád chodí na nádraží pozorovat lokomotivy a brzy se mu poštěstí jednu z nich řídit. Není divu, že se Henri Giffard (1825–1882) rozhodne po studiích na pařížské Bourbon College pracovat na železnici.

Jakožto talentovaný technik s neotřelými nápady vylepšuje parní lokomotivy. Na počátku 50. let si nechává patentovat parní injektor, který usnadňuje doplňování vody do kotle.

Díky jeho vynálezu odpadá nutnost lokomotivu „při delším stání ve stanici… odpojit a pojíždět s ní, aby se potřebné množství vody v kotli opět obnovilo“, vysvětluje současný autor Hynek Palát.

Pro Giffarda je to však pouze začátek. Nehodlá se držet při zemi, míří mnohem výš. A to doslova!

Nedokáže se vrátit

Paříž je 24. září 1852 na nohou! Giffard se hodlá proletět nad městem v první motorové řiditelné vzducholodi. Zkonstruoval si ji sám.

Její pohon zajišťuje 45 kilogramů vážící parní stroj, který otáčí třílistou vrtulí, a řídí se pomocí svislé trojúhelníkové plachty na zádi… Lidé shromáždění u Vítězného oblouku na Place de l´Étoile ani nedutají, když se pilot postaví na nosník, na němž je umístěný i parní stroj.

Uplyne pár chvil a… „Dokázal to!“ vydechnou úžasem, jakmile se jim vzducholoď vznese nad hlavy. Let potrvá tři hodiny a Giffard se přes Versailles dostane do necelých 30 kilometrů vzdáleného městečka Trappes. Zpátky se však vrátit nedokáže.

Parní stroj totiž není dostatečně výkonný na to, aby vzducholoď dokázala letět byť proti pouhému vánku. Ovšem dá se s ní manévrovat, měnit směr, což je pro Giffarda důkaz, že se vydal správnou cestou…

Eiffel na něj nezapomněl

Potřebuje víc času, aby sestrojil dokonalejší vzducholoď, s níž bude schopen kontrolovaně letět i proti větru. Nakonec mu to – hlavně kvůli nedostatku peněz – bude trvat tři roky. Jenže let, který uskuteční v roce 1855, málem skončí tragédií.

Jeho vylepšená loď „krátce po startu… ztratila podélnou rovnováhu a jiskry z kotle zapálily nosný plyn. Giffard ale se štěstím přežil,“ vypráví současný publicista Jan A. Novák. Ani nepříjemný zážitek ho od dalšího bádání neodradí.

Bohužel, pořád se mu nedostává peněz, a tak svého cíle nedosáhne. Podle Nováka „plánoval ještě stavbu třetí vzducholodě s třicetitunovým parostrojem, která měla dosáhnout rychlosti 70 km/h“. Giffardovi se ale rychle zhoršuje zrak, což velmi špatně snáší.

A když v roce 1882 téměř oslepne, raději spáchá sebevraždu. O pár let později se Henri Giffard ocitá ve společnosti 72 francouzských vědců, inženýrů a matematiků, jejichž jména jsou zapsána na Eiffelově věži v Paříži.

„Bez jejich teoretických či praktických poznatků bych ji nikdy nezkonstruoval,“ odůvodní Gustave Eiffel (1832–1923), proč si vybral právě tyto osobnosti.

*** Zbývá mu 30 sekund ***

Létání ho fascinuje odmalička. V roce 1891 se Brazilec Alberto Santos-Dumont (1873–1932) přestěhuje do Paříže a o sedm let později zde sestrojí vůbec první zcela řiditelnou vzducholoď, kterou pohání benzinový motor.

V roce 1901 se s ní přihlásí do prestižního závodu, v němž má z pařížského předměstí Saint-Cloud proletět kolem Eiffelovy věže a vrátit se zpět, a to do 30 minut.

První dva pokusy nezvládne a svoji vzducholoď rozbije. Teprve napotřetí slaví úspěch, když mu do vypršení časového limitu zbývá 30 sekund.

Později Santos-Dumont testuje letadla, nicméně jejich bojové využití v první světové válce s ním silně otřese. Vrací se do rodné Brazílie a v důsledku duševní choroby spáchá sebevraždu.