Bývaly doby, kdy architekti dokázali i obyčejným funkčním továrnám vtisknout eleganci výstavných zámků. Pardubice jeden takový skvost mají, a dokonce si ho v posledních letech vycizelovaly k dokonalosti.
Umění, které mele
Na břehu řeky Chrudimky v Pardubicích stával mlýn už v roce 1586. Na počátku 20. století však mlynářské konkurenci v oblasti vládnou bratři Egon (1871–1932) a Karel (1879–1944) Winternitzovi, a ti se rozhodnou vybudovat tu mlýnský komplex, který se stane uměleckým dílem.
Ve výběru architekta mají šťastnou ruku. Mladý a nadějný Josef Gočár (1880–1945) z nedalekého Semína sice teprve nedávno ukončil studia u věhlasného Jana Kotěry (1871–1923), ale možná právě proto má hlavu plnou vizí o stavbách budoucnosti.
Pardubický Babylon
Do vnitřního uspořádání automatických mlýnů nadšený architekt příliš zasahovat nemůže, to je dáno rozmístěním technologických zařízení, ale vnější podoba je zcela na něm.
Gočár volí kubistickou variaci na velkolepou Ištařinu bránu, která byla pýchou Babylonu před 2500 lety, a odpovídá tomu i použití režného zdiva ze světlých a tmavých cihel.
V roce 1910 mají po dvou letech stavby Pardubice monument, který vstoupí do učebnic architektury.
Krása se rodí z popela
Technologie je ve své době ta nejmodernější, jakou je možné získat, ale přesto konstruktéři nepomyslí na všechny detaily. Moučný prach, který se léta nenápadně usazuje pod násypkou v nejvyšším patře, je náchylný k samovznícení.
V noci z 19. na 20. června 1919 se oheň rychle šíří do mlýnice a skladiště a celá budova je vážně poškozena. Neuplyne však ani měsíc a Josef Gočár už předkládá výkresy nových fasád.
Přistavuje další patro a k zajištění požární bezpečnosti přidává vodní věž nad čistírnou. Ta spolu s cimbuřím na okolních zdech vtiskne areálu dojem elegantního zámku.
Pečlivě střežené vibrace
Mlynář z poloviny 16. století by možná ani nepoznal, k čemu všemu zdejší vybavení slouží. Automatické mlýny tvoří soustava osmi propojených druhů mlýnů. Zrno začíná svou cestu v nejvyšším patře a postupně se rozděluje na samostatné fragmenty.
Mlýny tak současně připravují několik druhů mouky. Konstruktéři musejí myslet i na bezpečnost.
Nesmírné vibrace obří převodovky, které rozechvívají budovu při mletí, potlačuje důmyslný systém, rozkládající frekvence jednotlivých strojů tak, aby se nikdy nespojily do nebezpečné úrovně a nenarušily statiku objektu.
Znamená to konec?
Automatické mlýny jsou pýchou i obživou Pardubic, ale druhá světová válka všechno změní. Ještě před ní Winternitzové mlýny prodávají a z jejich židovské rodiny pak jen málokdo přežije nacistické řádění. Po válce čeká mlýny znárodnění.
V sousedství vzniká neméně gigantická pekárna, vzápětí je přistavěno moučné silo. A po roce 1989 se začíná osud automatických mlýnů naplňovat.
Prohrávají neustálý boj s hygienickými limity prachu a hluku uprostřed stále hustěji zalidněné oblasti, také nezbytná kamionová doprava neúměrně zatěžuje místní ulice i mosty. V roce 2013 se v Gočárových mlýnech mele naposledy.
Návrat k pýše
Co bude s mlýny dál? Vnitřní technologie je dávno tatam, zbývá prázdná budova jako elegantní slupka. V roce 2015 získává celý komplex nové majitele. Manželé Lukáš a Mariana Smetanovi nyní drží v ruce svazek 212 klíčů od všech prostor komplexu.
Tak trochu kopírují přístup bratrů Winternitzových. I oni se dávají dohromady s mladým, nadějným architektem.
Ten, který se pustí v Gočárových stopách, se jmenuje Zdenek Balík a jeho snem je vytvořit z mlýnů čtvrť zahrnující bydlení, kancelářské prostory i místa pro pořádání kulturních akcí.
Přidávají se další veličiny současné české architektury jako Petr Všetečka, Josef Pleskot nebo Jan Šépka a Pardubice už zase můžou být na své automatické mlýny pyšné.
Pulzující čtvrť
Nový areál se dočká slavnostního otevření v roce 2023. Je tu vstupní park, sídlí tu pobočka Turistického informačního centra, láká multifunkční sál s terasou, nabízející impozantní výhled na město a okolí.
V hlavním sile sídlí Gočárova galerie, severní část obsazuje vzdělávací centrum Sféra a městská galerie současného umění GAMPA. „Od začátku jsme chtěli, aby mlýny ožily, a proměnily se tak v pulzující městskou čtvrť, kam může přijít každý,“ pochvaluje si Lukáš Smetana.
