Neprávem je očerňují a nerespektují jejich stará privilegia. A hlavně jim přestali vyplácet dohodnutý žold! Lipkové proti těmto „podrazům“ hlasitě protestují, jenže spravedlnosti nedosáhnou. Proto se rozhodnou vypovědět polské koruně poslušnost a přeběhnou k Osmanům!

V Litvě se na počátku 15. století usazují první muslimští Tataři. Uprchli ze Zlaté Hordy (říše rozkládající se ve východní Evropě a na Sibiři), kterou zle poplenil turkický dobyvatel Tamerlán (1336–1405).

Litevský velkokníže Vytautas Veliký (asi 1350–1430) je přivítá s otevřenou náručí. Ze zdatných bojovníků udělá hraničáře a v době válečných výprav i pohotovostní vojenskou sílu.

V roce 1410 pak Lipkové, jak se jim později začne říkat, zasáhnou po boku polsko-litevských vojsk do bitvy u Grunwaldu, ve které utrpí těžkou porážku Řád německých rytířů.

I za tento úspěch se jim vděčný Vytautas bohatě odmění, například osvobozením od povinnosti platit daně.

Lipkové se stávají nedílnou součástí ozbrojených sil polsko-litevského soustátí (vzniklo v roce 1385) a nehledě na svou odlišnou náboženskou víru odvádějí křesťanským panovníkům jen ty nejlepší služby!

Už toho bylo dost!

V bojích s Osmanskou říší mnohokrát prokázali svoji věrnost i odvahu. Jenže ani to nestačí. Ve druhé polovině 17. století se začíná postavení Lipků v Polském království zhoršovat.

V armádě nesmějí zastávat důstojnické pozice a stejně tak dostávají zákaz stavět si nové mešity. Křesťané je jednoduše hodili do jednoho pytle s jinými Tatary, kteří tehdy slouží jako žoldnéři v polské armádě a mnohdy se dopouštějí násilností na civilistech.

Byť jsou Lipkové nevinní, přicházejí o svoji jednu výsadu za druhou. Poslední kapkou je pro ně rozhodnutí sejmu, že budou dostávat jen čtvrtinu běžného žoldu!

Takovou nespravedlnost už nepřekousnou – vzbouří se a v roce 1672 vstoupí do služeb osmanského sultána Mehmeda IV. (1642–1693). Poláci se rázem stávají jejich nepřáteli a Lipkové jim v probíhající válce pořádně zatápějí.

Sultánův absolutismus se jim však brzy začne zajídat, a rádi by se vrátili do služeb Polsko-litevské unie. „To se nikdy nestane!“ odpoví na jejich dopis hejtman Jan Sobieski (budoucí polský král Jan III. Sobieski; 1629–1696), kterého rozzuří jejich podmínky.

Prosadí se u Vídně

Nakonec přece jen změní názor. Po své korunovaci v roce 1674 se Jan III. Sobieski zachová k Lipkům víc než velkoryse. Nemstí se, ba právě naopak!

„Vrátil jim stará privilegia a dlužný žold jim dorovnal darováním zemědělské půdy, hlavně na území dnešního Polska,“ líčí současný slovenský archeolog Michal Holeščák. Lipkové to panovníkovi nikdy nezapomenou.

Věrně bojují po jeho boku a v září 1683 mají lví podíl na osvobození Vídně z tureckého obležení.

O měsíc později pak tatarský plukovník Samuel Mirza Krzeczowski zachrání polskému králi život ve vítězné bitvě u Parkány (dnešní Štúrovo na jihu Slovenska)!

A třebaže se k nim Poláci později nechovají vždy zrovna hezky, Lipkové je už znovu nezradí. Svoji vlast udatně brání i na podzim 1939, kdy ji napadne nacistické Německo. Dnes v Polsku a Litvě žije několik tisícovek lidí, kteří se hlásí k tatarským kořenům…