Jakub Krčín je nejen chytrý, ale i nesmírně podnikavý. Jakožto hospodářský správce obrovského dominia Rožmberků má navíc velký vliv. Zakládá pivovary, mlýny, dvory, ovčíny a samozřejmě rybníky. Při jejich budování jde však přes mrtvoly! 

Počátky rybníkářství v Čechách se ztrácejí v mlze. Chybějí přímé důkazy, zůstávají jen různé hypotézy. Některé prameny zmiňují v této souvislosti už Kelty a jejich těžební činnost v 5. století př. n. l.

„K propírání rudy obvykle sloužily menší vodní nádrže stavěné v blízkosti nerostných nalezišť,“ zmiňuje se současný spisovatel Petr Liebscher.

Tyto účelové stavby však spíš než klasické nádrže na chov ryb připomínají jakési jednoduché přehrazení potoka nebo menší říčky. Skutečné rybníky začnou zakládat až v průběhu 11. století církevní řády při svých klášterech. Důvod je prostý:

obliba ryb jakožto postního jídla totiž roste. Vždyť sám papež Řehoř VII. (asi 1020–1085) v jednom ze svých listů píše: „Postní jídlo rybí jest nadevše vhodné.“

Velký potenciál

Vůbec největšího rozmachu dosáhne české rybníkářství v 16. století. V jižních Čechách se o to zaslouží Rožmberkové, kteří si uvědomí finanční potenciál, který toto relativně nové odvětví skýtá.

Stavbou vodních děl pověří Josefa Štěpánka Netolického (asi 1460–1538), který v následujících letech vybuduje několik rybníků, zejména pak Horusický a Opatovický na Táborsku a Jindřichohradecku.

„Jen na třeboňském panství zanechal svým nástupcům 9 velkých a 37 malých rybníků,“ vypočítává Liebscher. Mezi lety 1508–1518 postaví rovněž tzv. Zlatou stoku, která umožní důmyslné napájení celé třeboňské rybniční soustavy.

Do vyčerpání

Chov ryb podporuje ve velkém Vilém z Rožmberka (1535–1592), který roku 1569 povolá na své panství Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan (1535–1604). Už dva roky nato ho pověří výstavbou dalších rybníků. Krčín se projeví jako schopný a nesmírně horlivý stavitel.

Své dělníky ale nechává pracovat až do úmoru. Jen při stavbě Naděje u Lomnice nad Lužnicí umírá sedm lidí: tři se utopí, tři podlehnou vyčerpání a jednoho zavalí kamení.

Přesto se Krčínovy výsledky Rožmberkovi zamlouvají natolik, že mu v roce 1584 zadá největší projekt – výstavbu rybníka Rožmberk. Do práce je tehdy povoláno více než 800 mužů, a to nejen dělníků, ale i poddaných z okolních vsí.

Dřou se v bahně den za dnem, jen s lopatami, krumpáči a dřevěnými kolečky. Výsledek však bere dech: hráz je dlouhá přes dva kilometry. Žádný jiný rybník se podobnými rozměry pochlubit nemůže.

Unikl zkáze

„Zadržte! To přece nemůžete!“ křičí už z dálky významný šlechtic Petr ze Švamberka (1577/1581–1620) a spěchá k hrázi rybníka Rožmberk. Na začátku třicetileté války sem totiž vtrhnou císařští vojáci vedení Karlem Bonaventurou Buquoyem (1571–1621).

V patách přitom mají stavovskou armádu. Uvažují proto o tom, že by rozbořili hráz zdejšího rybníka a nepřítele zaplavili. V tom jim však zabrání duchapřítomný majitel třeboňského panství Petr ze Švamberka.

Právě díky jeho srdnatosti unikne slavný rybník zkáze a lze ho tak obdivovat i po staletích.