„Vždyť je to jen obarvená voda,“ pohoršuje se jeden z obyvatel Malty nad přídělem jídla, které právě obdržel v komunitní kuchyni. Je pátek uprostřed léta roku 1942 a na středomořském ostrově kriticky docházejí potraviny. 

Už v červnu 1940 se válka mezi Spojenci a Osou přenesla na severní pobřeží Afriky. „Bez zisku Malty nad ním ale ztratíme kontrolu,“ prohlašuje o necelý rok později německý vojevůdce Erwin Rommel (1891–1944), pověřený velením na tomto bojišti.

Německo a Itálie ostrov, tehdy ve vlastnictví Velké Británie, sevřou do kleští, mohutně bombardují a věří, že zdejší obyvatele vyhladoví až k jejich kapitulaci.

Konec plýtvání

S počátkem roku 1942 je již situace na Maltě na pováženou. Denní příděl chleba činí 300 gramů na osobu, což je zoufale málo. Ostatního jídla je ještě míň. Místní správa proto přichází s originálním nápadem, jak nedostatek všeho řešit.

Původně se hromadně vařilo pouze pro lidi, kteří při bombardování ostrova přišli o střechu nad hlavou. Od března 1942 se ale v komunitních kuchyních, které vejdou do historie pod názvem Kuchyně vítězství, začíná vařit pro všechny bez rozdílu.

Každý zájemce, jenž se dobrovolně přihlásí, odevzdá komunitní kuchyni část surovin ze svého přídělu a na oplátku si v ní denně vyzvedne porci teplého jídla.

Správa ostrova si od tohoto kroku slibuje, že jídlo bude přerozdělováno mezi obyvatele spravedlivě a zároveň se zamezí plýtvání v časech nouze.

Vaří jeptišky

První Kuchyně vítězství, označená symbolem písmene V na trikoloře, se otevírá 11. března 1942 ve městě Rabatu.

V červnu už jich na ostrově funguje 42 a o půl roku později 170. Počáteční problémy s nedostatkem personálu vyřešil maltský biskup Maurus Caruana (1867–1943) tím, že pro službu uvolnil místní jeptišky, a tak v lednu 1943 již kuchyně nabízejí jídlo pro více než 175 000 obyvatel ostrova.

Pokrmy se obvykle vydávají v poledne nebo v pět hodin odpoledne. Jídelníček je prakticky týden co týden totožný.

V pondělí a sobotu se podávají makarony s rajčatovou omáčkou, úterky jsou vyhrazeny pokrmu zvanému balbuljata, který tvoří míchaná vejce s rajčaty.

Ve středu a v pátek se servíruje zeleninová polévka nebo sledi, ve čtvrtek a v neděli je pak čas na dušené maso.

Vězení za maso

Zoufalý nedostatek potravin samozřejmě nahrává černému trhu. Na něj také místní farmáři zprvu mnohem raději dodávají své plodiny, protože utrží víc peněz.

Správa ostrova si je toho dobře vědoma, a tak pro ně nakonec zavádí povinné odvody surovin do Kuchyní vítězství. Pokrmy, které se zde připravují, nejsou kdovíjaké. Malťané si brzy zvyknou utahovat si z jejich kvality, skládají na ně mnohdy i hanlivé popěvky.

Nicméně právě taková zařízení, jako jsou Kuchyně vítězství, pomáhají utužovat jejich sounáležitost a utvrzovat je v jejich vzdoru. Pro každého, kdo by chtěl snahu úřadů sabotovat, jsou nachystané přísné tresty.

Krádež jídla je nepřípustná, za jedinou zcizenou plechovku masa hrozí 30 dní vězení.

Zlepšení situace

Na sklonku roku 1942 se podaří několika zásobovacím konvojům na Maltu nepřátelským obležením přece jen proniknout. Situace místních se zlepšuje a s tím postupně klesá počet osob, které služby Kuchyní vítězství využívají. V průběhu roku 1943 jejich provoz končí.