„Kdo je tohle?“ podiví se slovenský lékař během návštěvy odlehlé ruské léčebny. „Nevím, je tu už asi 50 let. Nikdo mu nerozumí,“ odbude ho zřízenec. Návštěvníkovi to ale nedá a pacienta chvíli pozoruje.

Zjistí, že jeho zdánlivě nesrozumitelné drmolení připomíná maďarštinu. Po krátkém pátrání vyjde najevo, že jde o zapomenutého zajatce z druhé světové války!

Je chladný leden 1945, když se Rudé armádě daří dotlačit východní frontu až do poloviny polského území. Osvobození koncentračního tábora Osvětim mají Sověti na dosah.

V jeho okolí jim ještě kladou tuhý odpor německo-maďarské jednotky, ale přesila rudoarmějců je dominantní. „Vzdávám se!“ volají přečíslení vojáci Osy, když jsou zcela obklíčeni.

Koho vítězové nezastřelí, toho naloží do vagonu a pošlou směr zajatecký tábor Boksitogorsk, asi 200 kilometrů za Petrohradem.

Přecpané vozy s válečnými zajatci až nepříjemně připomínají transporty Židů do koncentračních táborů – v otřesných podmínkách vězni umírají a ostatní spí na hromadách z jejich těl.

Mezi těmi, kdo přepravu do tábora přežijí, je i teprve 19letý maďarský voják András Toma (1925–2004).

Izolován od světa

Snad i v důsledku podmínek v zajateckém táboře se u Tomy projeví psychická nemoc a v roce 1947 je proto převezen do psychiatrické léčebny ve městě Kotelnič, ležícím až 700 kilometrů za Moskvou. Zde zcela zapomenutý stráví předlouhých 53 let!

Za tu dobu ochabuje jak jeho tělesná schránka (byla mu amputována noha), tak i mysl. Rusky se nedomluví a jeho mumlavá maďarština všem okolo připomíná jen nesrozumitelné blábolení. „Ačkoliv to zní poněkud neuvěřitelně, není těžké pochopit, jak k tomu došlo.

Maďarština patří do velmi úzké skupiny ugrofinských jazyků, tudíž jeho mluvu, která nemá společný původ s románskými, germánskými ani slovanskými jazyky, mohli Rusové snadno vnímat jako nesmyslnou,“ vysvětluje srbský autor Nikola Budanović.

Šťastná náhoda

Na Tomu se zapomene i během repatriace válečných zajatců v 50. letech (do ruského zajetí padlo na 2,8 milionu Němců a 600 000 Maďarů). Nevrátí se ale všichni a pro jejich příbuzné platí, že kdo se neobjevil ani teď, s tím už se neshledají.

V roce 1954 je tak Toma doma oficiálně prohlášen za mrtvého! Snad by v ruském zajetí i skutečně zemřel nebýt jistého slovenského lékaře a lingvisty v jedné osobě, který kliniku v Kotelniči v roce 2000 navštěvuje a v pacientově mluvě poznává maďarštinu.

Toma, který podle některých zdrojů v té době už zapomněl i své jméno, dostává druhou šanci na život…

Shledání po letech

Ve spolupráci s maďarským velvyslanectvím v Moskvě se patrně poslední zajatec druhé světové války vrací domů. Od maďarské vlády Toma obdrží tři miliony forintů (včetně inflace dnes asi 610 000 Kč) jako odměnu za statečné plnění vojenských povinností.

Současně se začne pátrat i po jeho příbuzných. Na základě testů DNA je zanedlouho nalezena Tomova sestra a bratr, kteří byli v době jeho zajetí ještě malé děti.

„Vypadá úplně jako náš otec!“ svěří se sestra Anna, která se o nalezeného bratra stará až do jeho smrti v roce 2004. Pohřeb Andráse Tomy proběhne s vojenskými poctami.

*** Hitlerův voják v Americe ***

* „Řekni mi, kdo jsi, nebo odcházím!“ vyhrožuje žena a její manžel ví, že teď už musí s pravdou ven…Narodil se v Německu jako Georg Gärtner (1920–2013), v 19 letech se přidal k wehrmachtu a odjel na frontu do Tuniska.

* Zde v roce 1943 padl do zajetí a jako válečný zajatec byl odvezen do Ameriky…Ze strachu z návratu na území Německa, které mezitím obsadili Sověti, uprchnul ze zajateckého tábora, změnil si jméno na Dennis F. Whiles a od té doby žil jako spořádaný Američan.

* Gärtner svou minulost  přiznává, až když mu jeho mlčení v roce 1984 ohrožuje manželství. Posléze se svým příběhem vyjde i na veřejnost. Proslaví se, ale manželka ho stejně opustí…