Řídit se pouze Božím slovem. Odmítnout lidské zákony, které rozdělují obyvatele na vyšší a nižší vrstvy a vedou k tomu, že bohatí rozmnožují svůj majetek na úkor chudých. Tak znějí hesla rodícího se husitského centra. Realita v Táboře ale ukáže, že nic není tak jednoduché…

„Bylo kdysi postaveno pevné město, jehož zdi dosud stály … a po jistém čase, spálivše město Ústí ohněm, přestěhovali se s ženami a dětmi na tu horu, den ode dne ji opevňovali i domky k bydlení si stavěli a tu horu nazvali Tábor,“ píše ve své kronice Vavřinec z Březové (asi 1370–1437).

21. února 1420 husité dobývají dnešní Sezimovo Ústí. Kněz Petr Hromádka z Jistebnice (†1421) ale tuší, že místo kvůli své poloze sotva odolá případnému útoku katolických vojsk.

Ostroh nad řekou Lužnicí a Tismenickým potokem se zbytky gotického hradu, který nechal postavit již Přemysl Otakar II. (kolem r. 1233–1278), ale nabízí mnohem lepší ochranu. Hromádka proto své stoupence odvádí sem.

Nejde přitom o zcela pustou lokalitu, jak se někdy uvádí. Už táborský historik Martin Kolář (1836–1898) připomínal, že nějací lidé tu sídlili již v roce 1412. Dokládá to i nejstarší městská pamětní kniha.

Majetek v kádích

Skalnatý vrch je přesně před 600 lety jako stvořený pro vybudování opevněného sídla, které dostává jméno podle biblické hory Tábor u Nazaretu (v dnešním Izraeli).

Dá se sem dostat jenom z jihovýchodní strany, což usnadňuje jeho obranu, a husité si to dobře uvědomují. Brzy sem za nimi míří jejich další příznivci, kterým se myšlenka života v místě, kde si budou všichni rovni, zamlouvá.

Žena v plátěných šatech, která vede za ruce dvě děti, asi pětiletého chlapce a tříletou holčičku, a její muž přicházejí na náměstí. Zastaví se u dřevěných kádí. „Tady odevzdejte majetek,“ dostanou pokyn. Moc toho nemají. Do jedné kádě vhodí několik mincí.

Žena svlékne z krku korálky. Takto sesbírané věci se rozdělují každému podle jeho potřeb. K zaručení pořádku se volí čtyři hejtmani, kteří se starají o správní i vojenské záležitosti. Zároveň učí tábority zacházet se zbraněmi.

Žižka-stavitel

Mezitím se Jan Žižka z Trocnova (kolem r. 1360–1424) postaví nedaleko Sudoměře na Strakonicku podstatně početnějšímu vojsku katolíků z Plzeňského landfrýdu. 25. března 1420 má při sobě jenom 400 husitů včetně žen a dětí.

Vyzbrojeni jsou pouze cepy a sudlicemi. Proti nim vyráží nepřítel o síle asi 2000 mužů, z nichž převážná většina patří k těžké jízdě. Žižka si přesto s nimi poradí a výsledek spěchá oznámit do nově vytvořené bašty svých příznivců.

„Zvítězili jsme,“ ohlašuje svůj triumf v Táboře, kde se hned stává hejtmanem…„Protože město, které obsadil (Jan Žižka), nebylo obklopeno hradbami, obehnal je hradbami a rozkázal, aby si každý postavil dům tak, jak si dříve zbudoval stan,“ popisuje Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II. 1405–1464) ve svém spise Historie česká.

Bez daní to nepůjde

Tvrzení, že táborské domy vznikaly na místě bývalých stanů prvních husitů, ale pozdější výzkumy popírají. Kloní se k zakládání města běžnému v té době. Lákadlem pro nově příchozí je, že tu neplatí žádné daně.

„Všichni budeme vzájemně jako bratři a sestry vyznávat víru přesně podle Božího přikázání. Spravedlnosti se dočká každý,“ hlásají husitští předáci a všem to zní jako rajská hudba.

Rovnost ale trvá pouhého půl roku, přibližně do podzimu 1420. Táborští rychle pochopí, že takto se žít a hospodařit nedá. Od vesnických poddaných potom začnou vybírat dávky.

Brzy se neliší od jiných vlastníků půdy a už zase dochází k dělení na vrchnost a chudinu…

*** Obejdou se bez rakví ***

* Archeologické vykopávky odhalují zvyky prvních obyvatel husitského města. V červenci 2019 rekonstrukce kanalizace v táborské ulici Na Parkánech odkryla pohřebiště pocházející z poloviny 15. století.

* Hrobové jámy s kosterními pozůstatky ukázaly, že Táborští nebyli pohřbíváni v rakvích, ale pouze v jednoduchých rubáších…Proč, to není jasné, ale je možné, že tento způsob uložení ostatků měl také symbolizovat rovnost mezi lidmi…