„Zase pozdě,“ povzdechne si Platon a lehce protočí oči v sloup. Vidí, jak se další ze studentů trousí na jeho přednášku a zdánlivě nenápadně přisedne k hloučku ostatních.

„Co jsem to jen chtěl říct?“ zamyslí se filozof. Konečně znovu naváže nit předchozího vyprávění. Každé vyrušení ho hrozně obtěžuje…

Student Alexios se líně protáhne. Sluníčko pronikající oknem do athénského domu je moc příjemné a lechtá ho na obličeji. Nejraději by se ale obrátil na druhý bok a dopřál si ještě chvíli spánku. A to také udělá.

Z chvilky je rázem víc než hodina. Když se probudí podruhé, slunce už stojí na obloze mnohem výš. Chvatně se proto obleče do svého chitónu a spěchá z domu.

Sotva stihne ukousnout chleba, a tak mu zase bude celé dopoledne kručet v břiše. Studovat v Platonově akademii je sice čest, jen kdyby nemusel ráno tak brzy vstávat!

Spáči mu kazí náladu

Když prochází vchodem do akademie s nápisem „Bez znalosti geometrie sem nikdo nevstupuj“ a podívá se do posvátného háje starých olivovníků, neunikne mu, jak už tam posedává ve stínu stromů hlouček studentů.

V jejich středu nechybí učitel, věhlasný řecký filozof Platon (427‒347 př. n. l.). „Zaspal jsem,“ špitne Alexios profesorovi na omluvu a zčervená studem. Snaží se rychle zmizet mezi ostatními žáky.

Jeho učitel po něm jenom naštvaně loupne očima. Takové příběhy se tu opakují den co den. Jednou je to Alexios, podruhé někdo jiný. Platona to mrzí.

I když atmosféra je v akademii spíše neformální a nepanuje zde žádná tvrdá disciplína, stejně mu to kazí autoritu.

Voda měří čas

Svoji školu nezakládal kolem roku 387 př. n. l. proto, aby se musel pořád zlobit s nedochvilnými žáky. „Hodiny na vás! To bude trest!“ rozhodne se Platon jednoho dne, kdy se studenti scházejí celé dopoledne a on už toho má opravdu dost.

Vymyslí proto šikovný budík, který svým hlukem přivede do školy každého. Použije jeden z nejstarších způsobů měření času, a to s pomocí vody.

Už starým Egypťanům bylo známo, že pokud se použijí dvě stejné nádoby a dírkou v jedné z nich bude odkapávat voda do druhé, lze tak jednoduše změřit pokaždé stejnou jednotka času… Hodiny řeckého filozofa nakonec tvoří soustava celkem čtyř nádob, obvykle hliněných hrnců, které se postupně plní vodou.

Od první po poslední. Jakmile se tekutina dostává i do ní, svým tlakem nažene zadržovaný vzduch do píšťalky, umístěné u hrdla třetí nádoby, a rozezní ji. Ostrý pískot, podobný tomu jako u dnešních čajových konvic, oznámí všem lenochům budíček.

Probuzení Aristotela

Krátce po úsvitu se ozve ostrý pištivý zvuk. Z postele vytáhne i ty nejzavilejší athénské spáče. I Alexios vyskakuje z lože při prvním zapísknutí.

Pravděpodobně tenhle zvuk ráno co ráno slýchá také Platonův nejslavnější žák Aristoteles ze Stageiry (384‒322 př. n. l.), i když nejsou zprávy o tom, zda byl on sám ranní ptáče, či naopak velký spáč. Platon zatím září spokojeností.

Pryč jsou doby, kdy rozespalí studenti přicházeli v polovině přednášky. Teď už ho vítají všichni včas…

*** Mnich nesmí zaspat  ***

Budíky se začínají hojně používat v klášterech. Důvod je prostý: Mniši nesmějí zaspat modlitby. Vodní hodiny pro kláštery prosazuje římský učenec Cassiodorus (asi 485–asi 585).

Svědectví o prvním budíku v norimberském klášteře ale pochází až z roku 1380. Taqi al-Din (1526–1585), osmanský vědec, představuje svůj budík roku 1559. Ovšem sériová výroba zařízení k buzení, které začínají pronikat i do domácností, startuje až v polovině 19. století, a to nejdříve v Německu, Francii a USA.