Ještě položit korunu na hlavu a je hotovo. „Snad jsme vybrali dobře,“ honí se v myslích zástupcům českých stavů během korunovace Fridricha Falckého českým králem 4. listopadu 1619.

Nepřátelské vojsko je prakticky za branami a osud celého stavovského povstání tak nyní závisí na tom, jak si povede nový panovník. Zimní král ale katastrofálně selže…

Svoji nabídku panovnického žezla Fridrichu Falckému (1596–1632) si generální sněm zemí Koruny české nerozmyslí ani poté, co potenciální budoucí český král pomohl zvolit jeho úhlavního nepřítele, Ferdinanda II. Štýrského (1578–1637), římským císařem.

Snad tak učinil s cílem si mocného Habsburka udobřit či alespoň proti sobě nepoštvat… Tato úlitba se na každý pád mine účinkem, neboť Ferdinand má v některých případech příliš krátkou paměť.

Chudák, či opilec?

Habsburka zemský sněm formálně sesadil z českého trůnu 19. srpna 1619 a jako náhradu zvažuje celkem tři kandidáty. Prvním je zchudlý savojský vévoda Karel Emanuel (1562–1630), který je tak trochu chronický adept na jakoukoliv uvolněnou korunu.

Usiloval již o tu francouzskou, římskou, a teď by chtěl i tu českou. Proti němu stojí saský kurfiřt Jan Jiří (1585–1656).

I tento fanatický luterán, kterého vehementně podporují někteří přední šlechtici Českého království, má však k ideálu daleko. Málokdy je viděn bez číše v ruce a kolikrát v opojení nejde pro ránu daleko.

Situace je holt kritická a mezi slepými se i jednooký může stát králem, doslova… I proto fakt, že při volbě kurfiřtů hodil Ferdinandovi hlas, Fridricha Falckého z úzkého okruhu kandidátů na český trůn nediskvalifikuje.

Plané naděje

Fridrich má kromě otevřených sympatií ke stavovskému povstání v rukávu ještě jeden trumf. Je ženatý s Alžbětou Stuartovnou (1596–1662), dcerou anglického krále Jakuba I. (1566–1625).

Od této protestantské ostrovní velmoci si české stavy proto slibují finanční či rovnou vojenskou pomoc. To se ale vysoce přepočítají.

Ačkoliv má Jakub pověst vášnivého milovníka lovu a všeho co k němu patří, jakmile se má postavit nepříteli, který nevlastní kopýtka a paroží, potřebná razance mu žalostně chybí. S Habsburky si nechce nic začínat…

Labutí píseň

Tuto skutečnost si ale zemské stavy nepřipouštějí. Na konci srpna 1619 nabídnou Fridrichovi českou korunu a ten po krátkém otálení přijme.

„Konečně odhodlal se, a přijev slavně do Prahy, korunován jest v kostele svatého Víta administrátorem strany kališnické dne 4. listopadu,“ píše o korunovaci Zimního krále, český historik Jeroným J. N. Solař (1827–1877).

Opulentní slavnost, která se po ceremonii pořádá na Pražském hradě, je však pro české stavovské povstání již jen labutí písní. Téměř přesně rok po korunovaci rebelové utrpí na Bílé hoře od katolíků zdrcující porážku. Sám Fridrich se do bitvy ani nedostaví.

*** Na etiketu si nepotrpí ***

Nervózní Fridrich Falcký stojí v listopadu 1612 vůbec poprvé vstříc své nastávající. Právě když se nahne, aby Alžbětě Stuartovně políbil lem roucha, rozverná dívka mu žoviálně nastaví ústa.

Oba se tomuto prohřešku proti přísné dvorní etiketě zasmějí a do roka je svatba. Budoucí český královský pár je znám svým neformálním vystupováním. Fridrich spíše než četbě a vzdělávání holduje tanci, sportu a lovu. Alžběta pak dává ráda na odiv svůj dekolt.