Dva uprchlíci v horách už slyší pronásledovatele, kteří je obkličují. Otec a syn si naposledy pohlédnou do očí. Když nepřátelé dorazí, spatří už jen plameny, stravující dům i s těly těch, kteří před zajetím dali přednost dobrovolné smrti.

Už od počátku 17. století vládne Japonsku pevnou rukou dynastie Tokugawa. Jejímu panování se říká také Období Edo podle tehdejšího názvu hlavního města, dnes Tokia. O více než dvě století později se ale země zmítá v krizi.

V letech 1833 a 1836 postihne Japonsko neúroda, jejíž následky ještě zhoršují neúměrně zvýšené daně a sobecké hromadění zásob vysokými státními úředníky. Rostou ceny potravin a už i ve velkých městech se objevují první nepokoje.

Nebeský soud

Silně znepokojen hrozícím hladomorem je také filozof a spisovatel Ošio Heihaširó (1793–1837) z Ósaky. Vysoce postavený a zámožný muž s hrůzou pozoruje, jak si mnoho jeho studentů už nemůže dovolit obstarat dostatek jídla.

„V této situaci se stydím, že jsem pouhým malicherným spisovatelem, tyjícím z tohoto nemravného systému,“ kaje se. Apeluje na bohaté obyvatele města, především na obchodníky a samuraje, aby zorganizovali dodávky potravin pro nemajetné. Marně.

Příslušníci honorace raději skupují půdu od chudnoucích lidí, provozují šmelinu a často se mění v obávané lichváře. Ošio, sám potomek vážené samurajské rodiny, se v roce 1837 rozhodne k radikálnímu postupu, který vlastně vůbec neodpovídá jeho povaze.

„Tady pomůže jen povstání,“ oznámí svým stoupencům. „Pomstíme se úředníkům, kteří způsobují těžkosti obyčejným lidem. Vyneseme tresty nad pyšnými obchodníky.

Podělíme se o skryté pytle rýže z jejich skladů stejně jako o zlato a stříbro v jejich sklepech,“ píše Ošio ve svém manifestu.

Rebelii začíná organizovat s pomocí svých žáků. „Tímto plníme nebeský příkaz a vykonáváme nebeský soud,“ uzavírá své prohlášení. Začít s povstáním ale bude muset dřív, než původně plánoval…

Poslední plameny

Povstalci musejí jednat. Zrádce z jejich řad udal úřadům, co se chystá. Ošio 19. února 1837 zapaluje svůj dům v Ósace jako symbol nové doby a svým shromážděným stoupencům nařizuje vniknout do vládních úřadů a spálit daňové záznamy.

„Otevřete násilím všechny dostupné sklady rýže a rozdejte ji hladovějícím,“ přikazuje také. Povstání má chvályhodný cíl, ale trpí špatnou organizací a nedostatkem zbraní. Šógun se s odbojem rychle vypořádá pomocí dokonale vycvičené armády.

I přes zjevný nepoměr sil trvá potlačení povstání dlouho a za oběť mu v Ósace padne na 3000 vypálených domů. Při vzniklých požárech je také zničeno ohromné množství tak vzácné rýže. „Vniveč přišlo až na 40 000 porcí,“ bědují obyvatelé města.

Ošio a jeho syn na poslední chvíli prchají na koních do hor, ale pronásledovatele mají v patách. Přichází čas na poslední požár tohoto marného boje. Oba uprchlíci dobrovolně zůstanou v plamenech přístřešku, který nad sebou při modlitbách zapálí.

Na onen svět je zakrátko budou následovat mnozí z jejich stoupenců, z 29 zajatých jich brutální zacházení při výsleších přežije jen pět.