Výtečná pověst v Evropě ho nezachrání, nepomůže mu ani přímluva německých kolegů. Paleontolog Jaroslav Šulc bude popraven.

„Ukázal se jako nebezpečný nepřítel státu, proti němuž bylo možné zvažovat pro ochranu lidu a Říše pouze trest smrti,“ stojí v rozsudku německého Lidového soudního dvora.

O přírodu se zajímal už v dětství. Jako kluk začal Jaroslav Šulc (1903–1943) sbírat brouky či zkameněliny a zkoumal rostliny. Rodiče mají pro jeho velký koníček pochopení a maximálně mu vycházejí vstříc.

Mohou si to dovolit, Jaroslavův otec provozuje v Praze knihkupectví a cestovní kancelář.

Podle současné paleontoložky Jany Bruthansové „díky podpoře rodičů i častým dovoleným v zahraničí měl možnost poznat různá přírodní prostředí, nasbírat řadu vzorků a navázat kontakty s odborníky po celém světě.

V mládí také získal výborné jazykové znalosti a vzdělání k plánované vědecké kariéře.“ Zvídavý teenager během gymnaziálních studií dochází pomáhat i do pražského Národního muzea a vyráží na výpravy za zkamenělinami v okolí Prahy.

O své budoucnosti má jasno – po maturitě začne studovat geologii a paleontologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Zapomene na plže

Pokračuje ve spolupráci s Národním muzeem a publikuje v odborných časopisech. Studium zvládá bez větších problémů, po úspěšných zkouškách na jaře 1929 Šulc získává titul doktora přírodních věd.

Na fakultě zůstane jako asistent profesorů Radima Kettnera (1891–1967) a Jaroslava Pernera (1869–1947). Spolupracovat s nimi bude do roku 1932, kdy kvůli vzájemným neshodám z univerzity odejde. Milované paleontologii se dál věnuje na volné noze.

Cestuje po celé Evropě a udržuje styky s věhlasnými kolegy z Německa, Francie, Velké Británie… A jak líčí současní autoři Stanislava Vodičková a Michal Pehr, nadále také „publikoval v odborných periodikách:

v časopise vídeňského Přírodovědného muzea práci o fosiliích, v níž stanovil devět nových druhů měkkýšů chroustnatek, či francouzsky studii o dírkonošcích“. Vědeckou práci o třetihorních plžích už ale vydat nestihne.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 Šulc přehodnotí svoje priority a zapojí se do protinacistického odboje.

Přímluvy nepomohou

Jeho otec se přátelí s mnoha vlastenci z řad umělců, vědců či cestovatelů. S některými se už během studentských let sblížil i Jaroslav. Posilují v něm vlastenecké cítění či touhu objevovat.

Boj proti německým okupantům po vzniku protektorátu proto nejspíš považuje za samozřejmou věc. Naváže spolupráci s organizací Obrana národa, v Praze jí například pomůže najít úkryt pro zbraně. Na jaře 1940 ale Šulce zatkne gestapo.

Je vězněn na Pankráci či v Terezíně, často ho někam převážejí a podstoupí nespočet výslechů. Matka pro něj hledá zastání dokonce u samotného říšského protektora Konstantina von Neuratha (1873–1956).

„Poukazovala též na jeho vědecké zásluhy a uváděla řadu německých vědců, kteří mohli prokázat synovy odborné kvality a potvrdit vědecké renomé,“ upřesňují Vodičková s Pehrem. Nic nepomůže.

Na podzim 1942 je Jaroslav odsouzen k trestu smrti a napřesrok v květnu popraven v Berlíně. „Dnes celý den mi na rozloučenou svítí sluníčko! Vám ať svítí od dneška do konce žití, hodně dlouho a hodně hřejivě,“ napsal rodině ve svém posledním dopise.