Historický sněm v Jihlavě vyžaduje účast nejdůležitějších mužů země. Mezi nimi zasedá také náhradník, který ale svého pána v přítomnosti samotného panovníka zastoupí více než rovnocenně.

Husitské hnutí po prohrané bitvě u Lipan 30. května 1434 ztrácí svou útočnost.

Radikální křídlo Prokopa Holého (asi 1380–1434) je rozprášeno a nahrazují je umírnění představitelé, kterým se podaří s císařem Zikmundem (1368–1437) dohodnout na vyhlášení smírných basilejských kompaktát, zaručujících právo na přijímání z kalicha.

Čeští katoličtí šlechtici posilují svůj vliv a jedním z nejdůležitějších se stává Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462). „Je to sloup království tohoto a úd nejmocnější,“ praví o něm jeho současníci.

I když sám kdysi býval aktivním zastáncem husitských myšlenek, nyní působí jako prostředník při jednáních mezi Zikmundem a jeho protivníky v Čechách.

Potřebuje záskok

Zemský sněm v Jihlavě 5. června až 20. srpna 1436 má být přelomovým okamžikem. Právě zde budou vyhlášena basilejská kompaktáta a Zikmund pak bude přijat za českého krále. Sám Oldřich se sněmu nemůže zúčastnit, ale pozvání nesmí smést ze stolu.

„Dostavte se do Jihlavy, abyste přispěl ke společnému prospěchu země. V opačném případě by to mohlo poškodit vaši pověst,“ varuje ho v dopise z 15. června sám Zikmund. Oldřich II. za sebe musí vyslat schopného a důvěryhodného náhradníka.

Právě takového ale má po ruce. Je to Jan z Tožice (†asi 1456), zkušený diplomat, který v jeho službách působí od chvíle, kdy v roce 1418 získal statek a tvrz ve Vidově u Českých Budějovic.

I on byl dlouho zastáncem husitských idejí a v roce 1415 připojil svou pečeť ke stížnému listu 452 českých a moravských šlechticů proti upálení mistra Jana Husa (asi 1370–1415), který byl adresován kostnickému koncilu.

Pomluvy z Tábora

Oldřich se omlouvá Zikmundovi za neúčast. „O důvodech bude císaře blíže informovat můj služebník Jan Tožice z Vidova,“ píše. Jan samozřejmě nemůže na sněmu jednat na vlastní pěst, a tak neustále přijímá Oldřichovy instrukce pomocí rychlých poslů.

Oldřich například v dopise svého vyslance, kterého oslovuje jen Tožice, žádá o další zprávy o vývoji jednání. „Vkládám do vás svou důvěru,“ připomíná mu.

Jan se patrně v Jihlavě osvědčí, protože i po skončení sněmu si u Oldřicha udržuje výsadní postavení. Rožmberský pán se za svého důvěrníka například rozhodně staví ve sporu s městem Táborem.

„Protož vám ještě vždy věříme, že panoše našeho Tožice v pokoji necháte dle obecného míru i úmluv, kteréž spolu máme,“ píše 24. května 1441 Táborským, když Jana pomlouvají, že postrádá potřebnou věrnost a nyní neslouží ani tak Oldřichovi, jako spíše Němcům.

S přibývajícím věkem ale stopa Jana z Tožice v české historii mizí. „Po jeho smrti v roce 1456 jej vystřídala vdova Markéta ze Ždánic se synem Janem,“ píše se nicméně v historii tvrze Vidov.

Muž, který se účastnil nejdůležitějších diplomatických jednání své doby, po sobě zanechal menší stopu, než by si zasloužil.