Z pařížské ulice Rue Saint-Jacques se ozývá hádka několika lidí. Za chvíli je slyšet už jen zoufalý křik bolesti a chvíli nato se zpoza rohu vyřítí muž se zakrvácenou dýkou v ruce.
Než se všichni stačí rozkoukat, mladík zmizí ve spleti křivolakých městských uliček. Za sebou nechává smrtelně zraněného kněze.
„Odpouštím mu,“ zní poslední přání umírajícího kněze Phillippa de Chermoye (†1455). Díky jeho velkorysosti se jeho domnělý vrah Francois Villon (1429/1431–po r. 1463) dočká milosti. V pochybném životě kriminálníka ale pokračuje a nakonec na něj doplatí. Přitom hloupý není.
Zevšad bída
Narodil se do nuzných poměrů pozdně středověké Francie. „Jsem chud od svého narození a nuzný dům to, jenž mne zplodil.
Otec měl všeho víc než jmění, též po dědečku by se podíl (jen kdyby jaký byl) mi hodil, však zevšad bída na nás lezla,“ popisuje Villon, rodným příjmením Montcorbier, svůj původ v nejznámějším básnickém díle Závěť, jež podle odborníků nese silné autobiografické prvky.
Ztráta iluzí
Po otcově smrti si nadaného chlapce všimne bohatý kněz Guillaume de Villon, který mu dá střechu nad hlavou a poskytne mu i vzdělání. Není divu, že Francois v dospělosti převezme jeho jméno.
Pozdější básník získá titul mistra svobodných umění na pařížské Sorbonně, ale když po studiích zjistí, že ho ani díky tomu žádná lukrativní budoucnost nečeká, propadne deziluzi. Právě v této době dojde k incidentu, při němž přijde o život kněz de Chermoy.
Namísto toho, aby děkoval nebesům, že neputuje na popravčí špalek, se spřáhne se skupinou podobně laděných potížistů a spolu vykradou kapli Navarrské koleje při Pařížské univerzitě. Čtyři roky za to nesmí vstoupit do Paříže. Právě v tomto období, konkrétně v roce 1461, napíše Závěť.
Záhadný konec
Návrat do hlavního města se Villonovi příliš nevydaří. Za krádež se ocitne v cele. Dostane se z ní díky zaplacení kauce, ale ihned nato se do ní vrací za to, že se zapletl do pouliční potyčky.
Ve vězení ho čeká mučení, a když ho soudce odsoudí k popravě na šibenici, propadá Villon skepsi. Čekání na smrti si krátí psaním básní – vzniká i slavná Oběšencova balada. „Hadříčků zbyl mu sotva kus, když smrt si přicházela proň.
A zakusil i horších hrůz, byl zdrán jak od trní či spon,“ stojí v básni. Soudce rozsudek na poslední chvíli zmírní – deset let ale nesmí Villon vkročit do Paříže. Hlavní město opouští v lednu 1463, a potom jako by se po něm slehla zem.
„Možná zemřel na kupě slámy v nějakém laciném hostinci, nebo ve studené, zatuchlé cele. Nebo v potyčce v nějaké potemnělé uličce… Nebo snad, jak se vždy obával, na šibenici v nějakém malém zapadlém městě ve Francii.
To už se nejspíš nikdy nedozvíme,“ spekuluje o Villonově konci americký literární historik Anthony Bonner.
Fotografie: Wikipedia Commons, Pinterest