Dvě lodi spouštějí kotvy v nově objevené zátoce. Netrvá dlouho a ocitají se pod útokem domorodých kanoí. Když se Evropané pod ochranou kanonů konečně obrátí na útěk, bude jejich posádka o čtyři námořníky chudší.
Děti, které přicházejí na svět v chudých rodinách v malých městečkách na počátku 17. století, nejsou ty, o nichž lze nalézt bohaté záznamy v dobových kronikách.
Stejně tak neviditelný pro historii zůstává dlouho Abel Tasman (1603–1659) z městečka Lutjegast na severovýchodě Nizozemska.
Většina jeho vrstevníků je v té době negramotná, ale on díky své píli a cílevědomosti umí číst a psát, když se už jako mladík dává do služeb Východoindické společnosti.
„Obchod s kořením je příslibem zbohatnutí a kariérního postupu,“ slibují mu při nástupu.
Strmá kariéra
Začíná jako prostý námořník, ale postupně se vypracuje na kormidelníka a nakonec převezme i kapitánskou funkci. Na konci roku 1631 se konají Abelovy zásnuby s 21letou Jannetje Thaersovou.
Je to už jeho druhé manželství, protože jeho první žena Claesgie zemřela záhy poté, co přivedla na svět dcerku Claesjen. Domácího štěstí si ale Tasman dlouho neužívá. V roce 1633 odplouvá s Východoindickou společností do Batávie (Indonésie).
Během této expedice si získává takové uznání nadřízených, že další výpravu už vede on sám.
Tesař zabírá území
Na cestu, při níž má prozkoumat moře na jihovýchodě od dnešní Jakarty, se vydává v srpnu 1642. Lodě Heemskerck a Zeehaen se dlouhou dobu plaví nazdařbůh, když se 24. listopadu 1642 na obzoru konečně objeví země s vysokými horami.
„Této zemi dali jsme jméno Anthoonij van Diemen´s Landt na počest generálního guvernéra, našeho vznešeného pána, jenž nás za tímto objevem vyslal,“ zapíše Tasman do lodního deníku. Je zde ale rozbouřené moře a člunům se nedaří u pevniny přistát.
Nakonec se vlnami odváží proplavat lodní tesař, který také na břehu formálně vztyčí nizozemskou vlajku. Jméno koloniálního guvernéra Nizozemské východní Indie Anthonyho van Diemena (1593–1645) však v názvu objevené země nezůstane navždy.
O dvě století později bude ostrov jižně od Austrálie přejmenován na počest svého objevitele na Tasmánii.
Tajemný kontinent
Výprava pokračuje směrem na východ. Po devíti dnech putování se na obzoru zjeví opět pevnina. Je to Nový Zéland, o kterém ovšem kapitán netuší, že je ve skutečnosti tvořen dvěma ostrovy.
Průliv mezi nimi považuje jen za velký záliv, kde také se svými loděmi zakotví. Tasman předpokládá, že se dostal k západnímu pobřeží bájného kontinentu Terra Australis neboli Neznámé země na jihu, o kterém se spekuluje už od dob Aristotela (384–322 př. n. l.) a jenž se může táhnout až k pobřeží Jižní Ameriky.
Hrůza jménem waka a patu
Tasmanovi ale nebude dopřáno novou zemi podrobněji prozkoumat.
Když jeho lodě kotví v zátoce na severozápadním okraji jižního novozélandského ostrova, která dnes nese jméno Golden Bay, připluje skupinka domorodých Maorů na kánoích, zvaných waka, a zaútočí na člun, který právě míří z jedné nizozemské lodi na druhou.
Čtyři muži jsou na místě ubiti maorskými palicemi patu, při následném útoku Maorů na lodi Evropanů se flotila jejich kánoí obrátí na útěk až po dělostřelecké palbě. Tasman poté raději místo opouští, ale ještě stačí zátoku pojmenovat. „Ponese jméno Moordenaarsbaai neboli Zátoka vrahů,“ rozhoduje.
Krutý vládce paluby
Zpátky do Batávie výprava dorazí v červnu 1643 a už po půlroce se Tasman vydává na novou expedici, během níž se třemi loděmi zmapuje severní pobřeží Austrálie. Východoindická společnost ale s výsledky Tasmanových cest příliš spokojena není.
„Nepřinesly ani objevy nových lodních cest, ani nové možnosti rozvoje obchodu, natož pak zdroje zlata či koření,“ stěžuje si vedení společnosti. Oblast Nového Zélandu pak dlouhá léta nikoho nezajímá, až do slavné éry objevitele Jamese Cooka (1728–1779).
Abel Tasman je sice povýšen do hodnosti komodora, ale už se mu nikdy nevede tak dobře jako kdysi. V listopadu 1649 je dokonce postaven před soud s obviněním, že při jedné ze svých výprav nechal svévolně oběsit námořníka.
Vyvázne s pokutou, ale přijde o velitelskou hodnost a námořníkovým příbuzným musí vyplatit tučné odškodné. Po dvou letech se sice dočká rehabilitace a návratu velitelského postu, ale to už mu zbývá jen pár roků života.
Dožívá v Batávii jako bohatý muž – věnuje se obchodu, protože je spoluvlastníkem menší nákladní lodi.