Náměstí je narvané k prasknutí. Všichni vzhlížejí k věži nad tržnicí. „Už letí!“ křikne kdosi. Do natěšeného davu se snáší shůry mňoukající, k smrti vyděšená kočka.
Kdo nebohé zvíře dole chytí, může si připadat jako král jarmarku. Často se lidé i o tuto trofej poperou. Co na tom, že je zvíře raněné či polomrtvé, tradice je tradice.
Ve flanderském městě Ypry (dnes Belgie) je po staletí zaveden prazvláštní zvyk – z věže soukenické tržnice, nákladné stavby dominující náměstí, se jednou ročně shazují kočky. Čím si něco takového neškodné zvíře zasloužilo?
Vtělení ďábla
V Egyptě je uctívali, ve starém Římě používali k lovení myší a za středověku zatracovali. Kočka se svou svéráznou povahou byla tehdy považována za ďábelské stvoření, a zvláště černá kočka i za samotné vtělení ďábla.
Tato zvířata patřila do výbavy čarodějnic a spolu s nimi byla upalována, mnohdy končila v plamenech i sama. V Yprech si vymysleli na mňoukajícího ďábla originální způsob trýzně a likvidace.
Už flanderský hrabě Balduin II. (863/867–918) nařídil obyvatelům města, aby shodili z hradních věží jednu nebo dvě kočky. Tento zvyk se rozšířil po křesťanském Západě, ale většinou nepřežil jako v Yprech.
Jarmareční zábava
„Na vědomí se dává, že ve druhém týdnu půstu, v den jarmarku, se z věže budou házet kočky,“ vyšlo v Yprech v roce 1476 nařízení. I v dalších letech se dodržoval termín a spojitost s jarmarkem.
V těžkých dobách většinou kat házel z věže jen dvě zvířata, když nebyly žádné pohromy tak tři kočky. Zřídka se jim podařilo přežít a uniknout. Časem si lidé při kočičím jarmarku vymýšleli různá zpestření, třeba na náměstí mňoukali.
Zatímco v Yprech šlo spíš o jarmareční „zábavu“, ve Francii prožívaly kočky jiné rituální utrpení…
Upalování v Paříži
Na pařížském náměstí Grève stojí obrovská hranice. Zdobí ji květy, girlandy i petardy. Na zapálení svatojánského ohně v roce 1573 mají městští úředníci pro vzácného hosta, krále Karla IX. (1550–1574), připravené speciální překvapení.
Ke 24 kočkám, které zoufale mňoukají v pytli nahoře na hranici, přidali ještě živou lišku. Zvířata mají být obětována, upálena zaživa. Oheň zažehne sám panovník, popel si pak odnášejí Pařížané domů na zahánění kouzel i chorob.
Tradici pálení koček na svatého Jana udržovali i další francouzští králové, v roce 1648 zapaloval oheň tehdy desetiletý Ludvík XIV. (1638–1715). V dospělosti už se pálení koček vyhnul a tato tradice postupně zanikla.
Nepotřebné lovkyně
Od dob středověku se proměnil i kočičí jarmark v Yprech. Začátkem 19. století se obránci zvířat ostře postavili proti házení koček z věže, od roku 1938 se zvyk do města vrátil, ovšem v pozměněné podobě.
Šašek hází z věže plyšové kočky a lidé se je snaží dole chytat. Padl i mýtus, že tato tradice vznikla jako rituální likvidace zlých duchů. Skutečnost byla prozaičtější.
Kočky totiž mívaly za úkol ve skladu v horních patrech tržnice se suknem chytat přes zimu myši. Na začátku jara, po prodeji materiálu, je bez pardonu shodili ze zvonice.