Mraky zahalují oblohu. Zdá se, že dnes snad ani nevyjde slunce. Jeden z Vikingů se zachmuří. Má pochybnosti, zda jeho loď pluje domů správným směrem. Sáhne do kapsy svého oděvu a vytáhne jakýsi kámen. Za chvíli bude znát odpověď, jestli je kurz plavidla správný…

Natáhne ruku proti obloze a opatrně kámen natáčí. Neodradí ho, že nebe úplně zešedivělo. Světlo kamenem prochází ve dvou směrech a navigátor výpravy Leifa Erikssona (asi 970–1020) získává dva různé obrazy. Chvíli si s nimi pohrává.

Hledá polohu, v níž jsou oba stejně jasné. Když ji konečně najde, vykřikne radostí. Návrat z Vinlandu, tedy dnešní Severní Ameriky – země, kterou se svými druhy pojmenovali podle nalezených révových keřů, skončí úspěšně.

Vikingy na moři nezaskočí ani nepřízeň počasí. Ať je polární noc či den, zatažená obloha, z níž se každou chvíli spustí déšť, sněhová vánice, kdy není vidět skoro na krok, pokaždé zkušení námořníci dokážou držet kurz s minimálními odchylkami.

Uvěří legendám

Moderním vědcům jejich orientační smysl dlouho nedával spát. Vikingové vynikali znalostmi astronomie, jenže ty jim v době polárního dne, kdy slunce nezapadá, byly k ničemu.

Severské legendy sice mluví o jakémsi slunečním kameni, ale dají se legendy brát vážně?!

Dánský archeolog Thorkild Ramskou (1915–1985) už v roce 1967 uvedl, že by trik zmiňovaného slunečního kamene mohl spočívat v tom, že šlo o polarizovaný krystal kalcitu, který se ve Skandinávii vyskytuje často a dokáže propustit světlo jen pod určitým úhlem.

„Takové světlo by se ale dalo rozeznat i okem a žádný kámen by nebyl potřeba,“ namítají ovšem kritici a Ramskouova myšlenka proto na léta zapadne…

Důkaz z vraku

Dlouho se nic neděje. Odpověď na vikinskou záhadu ale nečekaně přináší průzkum vraku lodi potopené roku 1592 u ostrova Alderney v Lamanšském průlivu.

Badatelé v něm při prohledávání během roku 2011 narážejí na poloprůhledný kosočtvercový krystal, islandský vápenec. Série experimentů potvrzuje, že vědci mají v rukou sluneční kámen.

Guy Ropars, fyzik z laboratoře ve francouzském Rennes, se svým týmem nerost zkoumá a potvrzuje, že opravdu jde o optický „kompas“.

„Směr slunce se dá snadno zjistit pozorováním rozdílů a shody mezi oběma obrazy,“ vysvětluje a zároveň dodává, že takto lze určit polohu slunce s přesností několika stupňů.

Nezbytný pomocník

Krystal funguje na jednoduchém principu polarizačního filtru. Kolem Slunce se nacházejí kruhy polarizovaného světla, i když se ukrývá za zataženou oblohou.

Natáčením kamene v ruce tak šikovný vikinský navigátor najde zdroj polarizovaného slunečního světla i přes mraky. Pohledem přes kámen na oblohu spatří dva obrazy. Když je jasnost obou z nich stejná, získává směr, kde se nachází Slunce.

Proč ale používali sluneční kámen ještě Angličané v 16. století, majitelé potopené lodi u Alderney? Vědci nabízejí jasné vysvětlení:

„Jedno jediné dělo, vyzdvižené z vraku, může množstvím kovu, z něhož je vyrobeno, změnit orientaci magnetického kompasu o 90 stupňů. Proto k vyloučení navigačních omylů ve chvíli, kdy je slunce schované za mraky, mohlo mít využití kamene velký význam.“  

*** K orientaci slouží vozík ***

Vynález prvního ukazatele světových stran se připisuje legendárnímu čínskému Žlutému císaři (vláda asi 2697/2674–2598/2575 př. n. l.).

V době kolem roku 2650 před naším letopočtem prý vyrobil válečný vozík s figurkou, jejíž ruka ukazovala vždy jižním směrem bez ohledu na to, kam vůz jel.

Údajně si vozík bral s sebou na válečná tažení. Šlo však o mechanismus ozubených kol. První skutečný magnetický kompas tvořila lžíce z magnetovce umístěná na hladké měděné desce.

Držátko neomylně mířilo na jih, ovšem taková navigační pomůcka je ale nepraktická, a tak ji brzy nahrazuje magnetická střelka vložená do misky s vodou…Arabští kupci přivážejí čínský vynález do Evropy přibližně v 9. století.